Spisovatel Jaroslav Veis | foto: Lidovky.cz
Poslední slovo Jaroslava Veise: O trhání a sešívání |
S bádáním o soudobé archeologii je to horší. I když Wikipedie heslo „contemporary archaeology“ zná, nenalezl jsem v její české verzi žádný relevantní odkaz na badatele v tomto oboru, kteří by působili také u nás. Nezbývá tedy než se úkolu zkoumání soudobých archeologických pramenů, tedy lidských výtvorů, které vypovídají o světě i o životě své doby, ujmout sám, zvláště pak, když mé zkušenosti nejsou k zahození.
Vlastně jsou stejně staré jako úvodem zmíněný ústav. Na počátku roku 1990 jsem byl na Kubě, poprvé i naposledy v životě. Poslalo nás tam s Ondřejem Neffem ministerstvo zahraničí, abychom v československém kulturním centru pohovořili o science fiction. Pár dnů, než poletí něco zpátky směr Praha, jsme mohli využít po libosti. Nabízela se možnost trávit čas v hotelu Havana Libre (za svobodna Hilton) čekáním na smrt Fidela Castra, což tam tenkrát několik televizních štábů u sklenic s margaritou právě dělalo. Občas jsem si na ně v průběhu čtvrtstoletí, než El Comandante konečně zemřel, s dojetím vzpomněl.
Jeli jsme se místo toho podívat po ostrově a zabrousili i na pláž, nikoli turistickou. Úzký pás písku byl docela hustě poset nejen vyvrženými mušličkami, ale též prezervativy. Náš průvodce nám vysvětlil, že bytová nouze nutí mladé Kubánce, aby se k radostným hrám uchylovali do moře, v jehož vlnách najdou jakés takés soukromí, a že tato lokalita patří k nejoblíbenějším. Rodícího se soudobého archeologa ve mně samozřejmě hned napadlo, že by bylo zajímavé korelovat počty prezervativů v různých lokalitách s demografickými trendy. Pokud se pamatuju, do vln jsme tam tenkrát vešli velmi obezřetně a mušličky na památku jsme nesbírali.
Jiný příklad: na přelomu tisíciletí se začaly v intravilánu českých sídel objevovat použité jednorázové injekční stříkačky, lidově zvané inzulínky. Jen naiva by se však mohl jejich mapováním pokoušet určovat míru výskytu diabetu. Zkušený soudobý archeolog se místo toho zaměřil na proměny trendů v aplikaci tvrdých drog.
Zcela čerstvé pole možností oboru pak otevřela pandemie covidu-19 a s ní související frekvence nálezů použitých ochranných respiračních prostředků ve veřejném prostoru. Při analýze poznatků z počtu i rozmístění nálezů je však třeba postupovat uvážlivě, ne každá korelace je i konsekvencí. Sám jsem nedávno byl v pokušení interpretovat nález dvou respirátorů třídy FFP2 a kalhotek typu tango pod lavičkou v lokalitě Košíře – Šmukýřka jako konsekvenci předpokládaného růstu natality s lockdownem. Naštěstí mě kolega badatel upozornil, že vzhledem k letošnímu teplotně podprůměrnému dubnu šlo spíše o pouhou korelaci s nečekaně teplým večerem a že se zmíněným kalhotkám říká nikoli tango, nýbrž tanga.
