Filmy našich let je původní pojmenování festivalu, z něhož vznikl trochu záhadný název Finále. Dřívějšího zadání se ale drží dodnes. Jeho 23. ročník vrcholil o víkendu v Plzni poté, co celý týden předkládal divákům spektrum českých celovečerních filmů premiérovaných od loňského do letošního dubna a dokumentů natočených v roce 2009.
Soutěžní a bilanční přehlídka, která mapuje směřování tuzemských filmařů, se prohnula pod vahou rekordního počtu přihlášených snímků: 22 celovečerních a 74 dokumentárních. V soutěži se nakonec ocitlo 9 dlouhometrážních filmů a 19 dokumentů. K vidění byly ovšem i nesoutěžní a ještě mnohé navíc, jak je tady pravidlem.
„Finále je výjimečný, dosud ne zcela doceněný festival pro nás o nás. Jeho letošní soutěžní snímky směřovaly k reflektování dnešní doby, což je příjemný posun,“ řekla předsedkyně mezinárodní poroty celovečerních filmů, režisérka Maria Procházková. „I když se v nich třeba mluvilo o historii, bylo to současnýma očima, ať už technicky a výtvarně, nebo v přístupu k příběhu. Vidím to jako první odvážnější kroky a doufám, že budou pokračovat.“ Rekordně trojnásobný vítěz Hřebejk Tradiční cenu Zlatého ledňáčka za nejlepší celovečerní film si z Plzně odvezla Kawasakiho růže Jana Hřebejka. Snímek o důsledcích doby nedávno minulé získal také Cenu diváků. „Mám radost, že nás ocenila odborná porota i publikum, to je sen každého filmaře,“ svěřil se režisér, který jako jediný dostal ledňáčka už potřetí; dříve tu bodovaly jeho snímky Musíme si pomáhat a Pupendo. „Nikdy to ale nebylo zároveň s hlavní diváckou cenou,“ upozornil.
Porotu zaujal i film Pouta režiséra Radima Špačka, zachycující temné bezčasí 80. let. Udělila mu Zvláštní ocenění a jeho protagonista Ondřej Malý v roli patologicky krutého estébáka sklidil s velkým aplausem Cenu za nejlepší herecký výkon. Českými lvy ověnčený Najbrtův Protektor odjel z Plzně s Výroční cenou Akademie českých filmových klubů. Mezi dokumenty byl nejlepší film režiséra Pavla Kolaji Krajina osudu, portrétující osobnost Ivana Vyskočila. Zvláštní ocenění si veze snímek režiséra Karla Žaluda Přízrak svobody II. Výroční cenu za nejlepší dokument dali akademici z filmových klubů Zapomenutým transportům do Polska Lukáše Přibyla.
Novinkou se staly Ceny Dagmar a Václava Táborských pro mladé filmaře do 35 let. Z nich i z finanční injekce 60 tisíc korun každému se radovali Kateřina Krusová a Lukáš Kokeš díky svým originálním dokumentům Vzpomínky na Snovídky a 59/184/84. Ceny a šeky předal exilový filmař žijící přes 40 let v Kanadě Václav Táborský, který mladé talenty v Česku podporuje z prostředků svojí nadace.
Rozpočet Finále kvůli ekonomické krizi naopak o nějaké peníze přišel a uskromnil se. V secesní budově Měšťanské besedy, přizpůsobené k promítání, sice pohodlí sedaček multikina chybělo, většina milovníků filmu ale víc ocenila, že festival získal pod jednou střechou osobní, komornější ráz a usnadnil setkávání a výměny názorů. Islandský vulkán pár desítkám ohlášených hostů včetně jedné porotkyně sice vůbec nedovolil přiletět, ani on ale chod festivalu a jeho atmosféru neohrozil.
Kontinuální bylo naopak Finále zejména tím, co je odlišuje od jiných: unikátním pohledem do filmových archivů, snahou o konfrontaci současnosti s minulostí, srovnáním a nabízením rozdílů i zdůrazněním souvislostí. Poté, co se festival v uplynulé dekádě skrze sekci Nejbouřlivější desetiletí českého filmu ohlížel do čtyřicet let vzdálené minulosti a postupně znovu připomněl „zlatá šedesátá“, letos vklouzl už do roku 1970.
Tady ale mapování nejslavnějšího období českého filmu nutně končí, proto volně navázala i nová sekce, věnovaná českému undergroundu. Ani jeho představitelé v čele s Ivanem „Magorem“ Jirousem a „Plastiky“ na Finále nechyběli. „V šedi normalizace představovali alternativní kulturu, ostrůvek svobody. Společnost jim hodně dluží,“ vysvětluje volbu ředitel Finále Ivan Jáchim. Tématem podobné sekce v příštích letech by podle něj měla být Porta a Charta 77. Ostatně od tehdejšího „přistěhování“ Porty do Plzně uplyne třicet let, od vzniku Charty o rok později třicet pět.
Tradičně Finále vzdalo poctu osobnostem české kinematografie - tentokrát mágovi stříbrného plátna režiséru Karlu Zemanovi, od jehož narození uplyne sto let, před šestnácti roky předčasně zemřelému herci Petru Čepkovi, který by se v září dožil sedmdesátky, a vitální režisérce Drahomíře Vihanové, o níž Finále vydalo knihu s DVD jejích dokumentů. Tu ceněná filmařka také osobně převzala.
Archivy i panel budoucích projektů Rozkročení festivalu mezi minulostí, současností a budoucností kompletuje Panel hraných a připravovaných filmů. Je specialitou Finále, jinde v republice podobný podnik neběží. Producenti, režiséři a scenáristé si tu už podeváté vzájemně představili své projekty, jež připravují, vyrábějí nebo už dokončují.
Rozpracovaných věcí je čtyřiašedesát. Pokračujícím trendem je ubývání komedií, naopak přibývá historických a současných dramat. „Třetinu tvoří debuty, dokazující nástup nové generace filmařů. Navýšil se také počet animovaných celovečerních filmů, což nás těší, protože jde o klasický žánr zdejší kinematografie,“ shrnuje Jana Černík z Českého filmového centra.
Režisérka Alice Nellis například chystá válečné drama Lidice, kde rozvíjí osudy svých postav na pozadí vesnice vyvražděné nacisty. Premiéra má být příští rok v červnu, v předvečer výročí lidické tragédie. Loutkový animovaný sci-fimuzikál Lajka režiséra Aurela Klimta pracuje s myšlenkou, že slavná psí průkopnice vesmírných letů stále žije. Nejznámějším tuzemským vězněm inspirovaný akční thriller Kajínek, který vstoupí do kin už v srpnu, pokouší Guinnessovu knihu rekordů údajným vystřídáním osmdesáti verzí scénáře, sedmi scenáristů a pěti režisérů.