Dědeček 2.0. Důchodci se díky koronaviru propojují s moderními technologiemi, mění se i témata k hovoru
Premium
Karanténa mění způsob, jakým vnoučata mluví se svými prarodiči, kteří přijali za vlastní nové digitální technologie. A jak senioři udržují kontakt se světem i v době karantény. Pryč s telefony, o slovo se hlásí videohovory. Ale mění se i to, o čem spolu mluvíme.
Divadla jsou zavřená, výstavy odložené a přednášky až do odvolání zrušené. Pro seniorku Marii znamená pandemie koronaviru zásadní změnu v jejím obvyklém programu. Jako velmi aktivní sedmdesátnice stále částečně pracuje pro lékařskou knihovnu – a teď musí sedět doma.
„Všechno odpadlo, zbyl mi jen internet na telefonu,“ říká. Místo obvyklých poznávacích výletů chodí alespoň na dlouhé procházky po pražských Strašnicích, jinak zůstává doma, což je pro ni nezvyklé. „Naštěstí se teď na dálku obnovil náš kurz němčiny. Sice nás obvykle bývá tak devět, a nyní se nás,sešlo‘ pět, ale byla to obrovská vzpruha. Dodalo mi to chuť do života.“
Jako věčná začátečnice se začala učit německy v pražském centru Elpida, kam docházela na jazykový kurz tři roky. „Jakmile vyhlásili, že kurzy obnovují na dálku, měla jsem obrovskou radost, protože tohle je způsob, jak můžu znovu dělat to, co mě baví,“ pochvaluje si. Právě moderní technologie jsou podle ní cestou, jak zvládnout nedobrovolný pobyt doma a nepřijít o kontakt se světem. Výhodu mají senioři jako Marie, kteří si na online komunikaci zvykli už před pandemií a vzali ji jako samozřejmou součást života.
„Začala jsem s technikou pracovat v dřevní době internetu v devadesátých letech. To, že je mi teď sedmdesát, neznamená, že jsem internet nepoužívala už dřív. Naopak díky němu jsem byla docela dobře připravená na to, co teď přišlo. To, že své přátele nevidím osobně, neznamená, že s nimi nejsem v kontaktu,“ říká.
Také mladý lékař Roland Oravský žijící v Praze komunikuje se svým devadesátiletým dědou z Bratislavy na dálku. Kvůli šíření koronaviru se neviděli už více než měsíc a ani jeden neví, kdy se osobně znovu setkají. Jejich vztahy však neochladly, naopak.
„Můj děda byl internista, kardiolog,“ říká Roland, který je jediný z rodiny, kdo po dědovi povolání převzal a stal se také lékařem. „Svého času velmi vážený pán, který si stále zachoval noblesu a smysl pro humor, kdy s chladnou tváří anglického gentlemana nadhodí velmi dobrý vtip,“ popisuje dědu mladý muž s tím, že život nejstaršího člena rodiny se až tak dramaticky nezměnil: sice nemůže chodit do své oblíbené kavárny poblíž bytu, ale je si naprosto jistý, že si dříve nebo později zajde na cappuccino. To mu číšník přinese okamžitě, jakmile dosedne ke stolu, protože tento starý pán si nikdy neobjednává nic jiného.
„Můj děda zažil dobu, kdy se latina vyučovala nejen na medicíně, ale také několik let na středních školách. Jako lékař během vizity komunikoval s kolegy v latině, aby jim pacienti nerozuměli. Já jsem se mu svěřil, že se mě zmocňuje stres: už týden se mi mezi službami v nemocnici nedaří najít obchod, kde by měli toaletní papír, a doma mi zůstaly poslední tři rolky. Děda mi na to s vážným hlasem odpověděl: ,Si tibi charta deest, digitis expurga foramen.‘ Můj semestr latiny mi nestačil na pochopení, a tak jsem se ho zeptal, co to znamená. Odpověděl zcela klidným hlasem: ,Ak ti chýba papier, utri si riť prstom,‘“ vypráví vnuk noblesního pána.
Vzájemně si slíbili, že až pandemie koronaviru skončí, opět se uvidí a zajdou si na šálek cappuccina jako dřív.
Doba koronaviru mění prožívání i těch nejbližších vztahů a více než kdy dřív do toho promlouvají moderní technologie. Babičku sice nelze fyzicky obejmout, s pečením buchet pro vnoučata – tedy pokud se mu nejstarší členka rodiny vůbec věnovala – je to také složitější, ale to neznamená, že by kontakt mezi generacemi ustal. Jen nabývá jiných podob. Osobní návštěvy stále víc nahrazují nejen telefonáty, ale i videohovory. A do virtuálního světa se přesouvají také volnočasové aktivity pro seniory. A zásadně tuto proměnu urychlují neziskové organizace ve spolupráci s byznysem.
Není senior jako senior
I když přítomnost nového typu koronaviru zasáhla všechny rodiny, ne každá je ve stejné situaci. Podobně je tomu u seniorů. Ne všichni jsou zoufalí, bezmocní a odkázaní na pomoc druhých. A ne všichni zvládají situaci s ledovým klidem a věnují se v pohodlí domova svým zálibám. Společné však mají jedno: jejich kontakt s vnějším světem se v posledních týdnech změnil. Své blízké osobně nevídají tak jako dřív, a i když jsou stále soběstační, musejí společenský život maximálně omezit. Řada z nich si uvědomuje, že nákaza by v jejich případě mohla mít velmi vážný průběh.
„Jestli něco poslední týdny ukazují, tak to, jak je pro společnost a média snadné strčit všechny seniory do pomyslné jedné škatulky s nápisem ‚Bezmocní a zoufalí’. Ale ne všichni senioři se tak cítí. Někteří třeba byli nadšení, že je nechtěli pustit do obchodů ve vyhrazených hodinách, protože v roušce, nevypadali na svůj věk, a dokonce tvrdí, že roušku budou nosit pořád. Jiní byli naopak naštvaní, protože se snažili nabídnout pomoc druhým, ale všichni je odmítali, protože jsou přece staří, a tak nemohou pomáhat, ale musejí si sami nechat pomoct,“ popisuje socioložka Lucie Vidovićová, která působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a dlouhodobě se věnuje problematice stárnutí populace a vnímání seniorů ze strany společnosti.
Podle ní je důležité uvědomit si, že bez ohledu na přítomnost koronaviru stále platí, že „věk je jen číslo“, tedy samotné překročení věkové hranice neříká nic o tom, jak se člověk cítí či jak situaci zvládá.
„Senioři jsou velmi různorodou skupinou, kterou mnohdy spojuje opravdu jen věk. Přesto nyní jedno číslo stačí, aby se v očích ostatních stali těmi, kdo trpí a jsou odkázáni na pomoc druhých,“ dodává s tím, že část seniorů taky byla svými nejbližšími „laskavě zamčena klíčem zvenku“, i když sami sebe nevnímají jako někoho, kdo potřebuje zvýšený dohled.
Zázrak techniky, ale ne pro všechny
Zatímco pro některé seniory je samozřejmostí používat nejen chytré telefony, ale i různé komunikační platformy, další narážejí na praktické problémy. „Moji rodiče mají tablet, u kterého se ale objevila závada a spojení nebylo možné. Chtěli jsme jim sehnat webkameru, abychom se mohli propojit, ale kamery byly vyprodané. Naštěstí se oboje podařilo vyřešit.
Přesto existuje řada seniorů, kteří nemají ani mobilní telefon a současná situace je pro ně extrémně nepřehledná. Nedokážou se v ní orientovat a cítí se odříznutí,“ upozorňuje Judita Matyášová, doktorandka Fakulty humanitních studií UK, která se dlouhodobě věnuje tématu stárnutí a stála u zrodu projektu Roušky seniorům. Tato dobrovolnická skupina zajišťuje materiální pomoc pro zařízení sociální péče v Praze a okolí. Mimo jiné dobrovolníci mapují situaci v jednotlivých institucích, které pečují o seniory. A ukazuje se, že zde jsou velké rozdíly.
„Jsou zařízení, kde senioři mají jeden televizní přijímač ve společenské místnosti, přímo na pokoji ho nemají. Teď, v době pandemie, musejí senioři zůstávat na pokoji, a jejich přístup k informacím je tedy velmi omezený, jsou odkázaní na to, co jim sdělí personál. Není ani automatické, že by všichni senioři měli mobilní telefon. A ti, kteří ho mají, leckdy umějí jen základní funkce, volání či psaní zpráv, videohovory jsou na ně příliš složité. Některé domovy se nyní dokonce hermeticky uzavřely před světem, a tak nepřijímají nic zvenčí. Nejenže rodiny nemohou chodit na návštěvy, ale ani nesmějí pro své blízké zanechat u personálu třeba časopisy či oblíbené jídlo,“ popisuje.
Spolu s distribucí zdravotnického materiálu, zejména roušek a dezinfekce, se skupina dobrovolníků propojila s neziskovou organizací Mezi námi, která obvykle spojuje děti předškolního věku s nejstarší generací, třeba při společném čtení pohádek. Nyní se osobně vídat nemohou. Vymysleli proto projekt Pohádka pro radost, kdy děti nakreslí svou oblíbenou pohádku či spolu s rodiči napíší vzkaz, ty nahrají na webové stránky (www.mezi-nami.cz/pohadka-pro-radost) a organizátoři vše vytisknou a předají do domovů pro seniory po celém Česku, aby se jejich obyvatelé necítili tak osamělí.
Další možností je dostat do zařízení techniku, která jejich obyvatelům umožní spojit se s blízkými a hlavně se navzájem vidět. K tomu se spojily neziskovky a komerční společnosti Philip Morris, Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, Nadace Charty 77, Mall Group a Vodafone. Výsledkem je 900 tabletů, které už jsou připravené pro videohovory. „Projekt Tablet od srdce je takový komunikační most. A mosty se musejí v nouzovém stavu stavět rychle,“ oceňuje nápad a rychlou pomoc několika firem Jiří Horecký, prezident asociace.
Pomocí tabletů se budou moci klienti domovů i přes zákaz návštěv a izolaci od vnějšího světa propojit s těmi, které mají rádi. Jednotlivá zařízení se mohou obrátit přímo na asociaci a získat potřebnou techniku i vyškolení personálu pro práci s ní. Smyslem není jen zařídit, že bude mezi seniory a jejich rodinami existovat nějaké spojení, ale také dát oběma stranám možnost mluvit o něčem jiném než jen o koronaviru a strachu s ním spojeném.
Do jisté míry odříznutí si mohou připadat i samostatně žijící senioři, pokud moderní techniku používají spíš výjimečně. I proto nezisková organizace Metaculture, která se věnuje vzdělávání dětí a mladých a také bourání předsudků, připravila krátký animovaný spot o tom, jak je nyní důležité svého seniora kontaktovat na dálku a nejen spolu mluvit, ale hlavně se vidět. Spot šíří po sociálních sítích za pomoci státní správy i neziskového sektoru.
„Zkuste si představit, že teď kolem sebe vidíte jen lidi s rouškami, nevidíte jim do tváře, těžko čtete jejich emoce a tak úplně nerozumíte tomu, co se děje. O to důležitější je najít způsob, jak se vidět a třeba spolu na dálku poobědvat,“ popisuje Daniel Dvořák, zakladatel organizace, který chce krátkou animací vybídnout rodiny k tomu, aby se takto propojily „tváří v tvář“. Třeba aby prarodiče mohli vidět svá vnoučata, jak si hrají. Videospot je volně ke sdílení na www.facebook.com/metaculture.cz.
„Mladší členové rodiny by se měli snažit seniorovi pomoci, aby nezůstával v sociální izolaci. Pokud senior nevyužívá žádnou techniku, která by mu kontakt umožňovala, je namístě začít o jejím pořízení přemýšlet, techniku zakoupit, vytvořit seniorovi podrobný návod, jak ji ovládat. V bytových domech se často stává, že bezdrátové připojení k internetu zasahuje i do sousedních bytů. Pro tuto situaci tak může být řešením zkusit se obrátit na sousedy s prosbou o zpřístupnění připojení,“ nabízí jednu z konkrétních možností pomoci psycholožka Zuzana Masopustová, která působí na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a mimo jiné se podílela na vzniku psychologických doporučení pro rodiny včetně seniorů (https://psych.fss.muni.cz/koronavirus).
O čem mluvit
Právě nejmladší členové rodiny mohou být podle ní zdrojem technické podpory pro ty nejstarší, pokud ti s technikou zápolí. „Mezi prarodiči a jejich vnoučaty taky může začít fungovat pomyslný směnný obchod. Vnoučata mohou prarodiče prostřednictvím na míru šitých návodů seznamovat s taji techniky a internetu, prarodiče zase mohou vnoučata obohatit o nějakou dovednost ze svého repertoáru – na vaření, pečení, šití, pletení a podobně možná v běžném režimu není čas a nálada. Vnoučata mohou s prarodiči třeba společně objevovat to, v čem si jsou jejich světy podobné. Jaké měla babička kamarádky, když byla v mém věku? Má vnuk také oblíbeného učitele, jako míval děda? A taky dělá lumpárny?“ nabízí psycholožka.
V mnoha rodinách se dnes v komunikaci projevuje napětí a strach. Obava o seniory může vést ke zlepšení, ale i zhoršení komunikace. Pro seniora může být aktuálně důležitější zůstat aktivní a v kontaktu s druhými, zatímco pro mladší rodinné příslušníky bude důležitější jeho bezpečí a zdraví. Což může vést k problémům. „Nejvíc asi může komunikaci se seniory poškodit to, budeme-li s nimi jednat s despektem. Musíme si uvědomit, že i mnohým z nás akceptování vážnosti situace trvalo, přestože máme mnohdy mnohem lepší přístup k informacím,“ říká Masopustová.
Hodně podle ní záleží na tom, jak komunikace vypadala před karanténou. Tam, kde se spojení omezovalo jen na několik vět, bude obtížnější jít do hloubky. Ale není to nemožné. „Asi nebude moc fungovat nutit se uměle do hovorů na určitá témata, pokud se nám o nich mluvit nechce. Dobrým výchozím bodem může být přiznat si, že někdy komunikace neslouží nutně jen ke sdělování obsahu, ale i k prostému kontaktu. Možná právě když přestaneme aspirovat na oduševnělé hovory, začneme si opravdu povídat. I hovor o receptech na zítřejší oběd může být dobrým odrazovým můstkem pro další komunikaci,“ dodává s tím, že není nezbytně nutné mít stanovený cíl společného hovoru, stačí si „jen“ povídat.
Úředník v důchodovém věku (ilustrační foto).
Přes internet se nejenom učí školní děti, ale přesouvá se tam i komunikace s jejich prarodiči. Místo telefonických hovorů jsou dnes častější videohovory, protože – jak upozorňují odborníci – v době karantény je důležité nejen slyšet hlas, ale hlavně vidět tvář blízkých, tvář bez roušky.
Nejrůznější neziskové organizace i komerční společnosti pomáhají seniorům s technologiemi, aby se díky nim mohli například vzdělávat a smysluplně trávit čas v karanténě. Online kurzy jsou nyní dostupné například na internetové adrese www.elpida.cz/online. Zkuste si představit, že teď kolem sebe vidíte jen lidi s rouškami, nevidíte jim do tváře, těžko čtete jejich emoce a tak úplně nerozumíte tomu, co se děje.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
