Husité: mýty a fakta

Defenzivní styl vozové hradby se zásluhou husitů prosadil v celé střední Evropě

Fotogalerie 2

Josef Mathauser - Bitva u Lipan roku 1434. | foto: Wikimedia Commons, Public domain

Premium Seriál

PRAHA - Vítězství husitských bojovníků nad mnohdy početnějšími nepřáteli vykládalo dobové veřejné mínění buď jako doklad boží přízně, nebo jako boží trest. Stoupenci kalicha a přívrženci římské církve se v názorech pochopitelně rozcházeli. Hlavní příčina husitských úspěchů na válečném poli však tkvěla v mimořádně účinné taktice a vysoké morálce, umocňující bojové odhodlání i ochotu obětovat život za boží zákon.

PETR ČORNEJ

1. května 2020 5:00

• 1 příspěvek

Husitská vojenská taktika sice těžila z předchozích zkušeností, leč rodila se průběžně v reakci na aktuální dění. Pro husitská vojska byla v počáteční fázi revoluce příznačná výrazná početní převaha nezkušených či nedostatečně vycvičených pěších bojovníků nad jízdní složkou, přibližně v poměru 9:1. To určilo převážně defenzivní ráz husitské taktiky, jejíž prvořadý cíl spočíval v poskytnutí účinné ochrany pěchotě, která ne vždy disponovala kvalitními zbraněmi a zbrojí.

Proti úderu dobře vyzbrojených jízdních oddílů, na něž tradičně spoléhali nepřátelé, nalezli husité účinný prostředek ve vozové hradbě, sestavované zpravidla do kruhu z bojových i zásobovacích vozů.

Autor: PETR ČORNEJ

Témata: Historie, Seriál Husité, Evropa, revoluce, Jan Žižka, zbraň, Česko, Jan Čapek, Alexandr Veliký, Husitské války, Juda Makabejský, Petr Chelčický

• Vstoupit do diskuse (1 příspěvek)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

• Mohlo by vás zajímat

Žižka je moje prokletí, říká vítěz knižních cen Magnesia Litera Petr Čornej

RECENZE: Husité ve vlastní šťávě. Inscenace Husitská trilogie nic nového k tématu nepřidává

Chystá se pokračování Kanibalek či Husitská trilogie. Městská divadla pražská zvou na nové inscenace

‚Musel jsem jít na ulici a vidět to,‘ vzpomíná v knize René Böll na srpen 1968. Český překlad letos vydává Academia

Premium

Bojovník na voze, vybavený okovaným cepem či jinými typy bijáků (řemdih, kropáč, palcát), sloužících k probíjení plátové zbroje, popřípadě sudlicemi, určenými ke stahování jezdců z koní, se výškově dostal nad úroveň útočníka, čímž získal nespornou výhodu. Spíše pomocnou úlohu při obraně vozové hradby měly palné zbraně, ať už menších ráží (píšťaly, hákovnice), či tarasnice, umístěné na pevné lafetě. Jejich dostřel byl limitovaný (u ručnic činil přibližně 100 metrů, u tarasnic 300 metrů) a málo účinný, takže spíš zastrašovaly, než škodily. 

Obávanější byly houfnice, vlastně první polní děla, jejichž název v modifikované podobě přejaly i další evropské jazyky. Nejrozšířenější střelnou zbraní v husitských Čechách byla kuše (samostříl), jejíž střely způsobovaly při zásahu do hlavy smrtelná zranění, a to až do vzdálenosti 300 metrů. Naopak z výzbroje českých bojovníků už téměř zmizel luk. Vozová hradba byla pokládána za nedobytnou, pokud se alespoň část řetězy a provazy spojených vozů nepodařilo roztrhnout či převrhnout.

Vozy pěší bojovníky nejednou chránily i při přesunech v blízkosti nepřítele. Byl to však velmi náročný manévr, který vyžadoval krytí zapřažených koní dřevěnými obdélníkovými štíty, zvanými pavézy. Ne vždy se ovšem vydařil, zvláště v konfrontaci s lehkou a pohyblivou uherskou jízdou.

Defenzivní taktika vozové hradby se husitskou zásluhou prosadila od druhé třetiny 15. století v celé střední Evropě. Za jejího tvůrce bývá sice považován Jan Žižka, ale náběhy k jejímu využití jsou prokazatelně starší. Navíc Žižka nespoléhal pouze na vozovou hradbu, ale volil i jiná překvapivá řešení. Teprve po jeho smrti nabylo bojování pod ochranou vozů charakter šablony, již zvládl každý trochu schopný (a nejen) husitský hejtman. Slávu vozové hradby ukončil ve středoevropských poměrech na počátku 16. století nástup pěchoty švýcarského typu a zdokonalení palných zbraní.

K nejčastějším vojenským operacím náleželo obléhání a dobývání městských i hradních pevností, opatřených vojenskými posádkami. Právě v revolučních letech se slovo posádka, doložené už před rokem 1419, rychle rozšířilo a zakotvilo v české slovní zásobě. I když obléhající disponovali těžkými děly, zejména bombardami s účinným dostřelem 500 až 600 metrů, na větší pevnosti to nestačilo. 

Velitelé proto spíš spoléhali na taktiku město či hrad neprodyšně sevřít a donutit ke kapitulaci hrozbou vyhladovění. K cíli ale tento postup mnohdy nevedl. Husité čtyřikrát marně obléhali Plzeň a neuspěli ani při dobývání Karlštejna, zato se jim vzdal po dlouhodobém sevření hrad Lichtenburk (Lichnice). Známé jsou nezdary křižáckých vojsk při obléhání Žatce (1421) a Stříbra (1427). Pevnostní válka byla pro obě strany velmi náročná rovněž z logistického hlediska.

Triumfy husitských oddílů nad početnějšími, zvláště zahraničními bojovníky byly podmíněny do značné míry morálně. Křižácká vojska, poskládaná z žoldnéřů i dobrovolníků, přicházela do Čech s vidinou výdělku a kořisti. Málokdo toužil v střetnutí s husitskými kacíři přijít o život. Zatímco při bitvách žoldnéřských vojsk bylo obvyklým cílem protivníka zajmout a získat za něj odpovídající výkupné, radikální husité zajatce nebrali, ale pobíjeli. 

To byl pro zahraniční vojáky šok, který vysvětluje, proč tak snadno a mnohdy bez odporu ustupovali, či přímo utíkali před obávanými husitskými cepníky. Kázeň a disciplína husitských oddílů byly na nesrovnatelně vyšší úrovni. Zatímco v prvním revolučním období husité neměli dostatek bojeschopných lidí, postupně se situace lepšila a od roku 1423 se husitská vojska postupně profesionalizovala.

Meze násilí

V myslích aktérů a pamětníků převratných událostí, ale i v historické paměti české společnosti (včetně té dnešní) se husitská revoluce, vzdor všem dosaženým úspěchům, jeví jako krutá a krvavá doba, vyplněná hromadami zabitých, umučených i hladem a epidemiemi zmořených lidí. Působivé obrazy hrůz a běd čteme nejen v textech katolických autorů, ale také v dílech husitských vzdělanců a myslitelů, na prvním místě Petra Chelčického. To, co označujeme jako revoluci, vnímal tehdejší člověk jako válku, která přinášela všeobecnou nejistotu a trvala přinejmenším patnáct let. To byl dostatečně dlouhý časový úsek, aby se hluboko vryl do dějinného vědomí, formovaného, jak i my dobře víme, především prožitky katastrof.

V závěru roku 1419 a v prvních měsících roku 1420 se rychle zhroutila představa, že husité svůj program prosadí v souladu s Novým zákonem nenásilnou cestou. Hlas mistra Jakoubka ze Stříbra, že duchovní boj za vítězství božího zákona je pro křesťana vždy bezpečnější cestou než prolévání krve, zanikl v ryku válečné vřavy. 

Podrobných popisů krutostí, jichž se dopouštěly všechny strany konfliktu, máme dost a dost. Excesy vždy přitahují pozornost. Ale i v bojích přesycených násilím bez míry a hranic se uplatňovala tradiční pravidla, sahající svými kořeny do starozákonních i antických časů a přejímaná posléze rytířskou kulturou.

Nepřípustné bylo zabíjení žen a dětí. Tuto zásadu dodržoval též Žižka. Průkazně to dokládají jeho kroky při prvním dobytí Rabí v dubnu 1420 i při masakrech, které rozpoutal v Prachaticích a Německém Brodě. Zprávy o usmrcování dětí sloužily na obou stranách jako častý i účinný propagandistický prostředek k delegitimizaci nepřítele. 

Pokud se obléhané město nebo hrad dobrovolně vzdaly, mohla vojenská posádka obvykle svobodně odejít a civilnímu obyvatelstvu se nic nestalo. Běda ale, pokud setrvali v odporu a podlehli. Pak nejednou následovalo usmrcení všech bojeschopných mužů ve věku mezi čtrnácti a šedesáti lety. Jan Žižka si v takových případech počínal nesmlouvavě jako jeho starozákonní vzory Jozue a Juda Makabejský. Stejně postupoval i řecký král Alexandr Makedonský, považovaný ve středověku za ideál rytíře.

Polní vojska

Vznik stálých vojenských útvarů na husitské straně souvisel s úspěchy, jichž revoluce dosáhla, a také se snahou prosadit její vítězství na celém teritoriu Českého království i s účinným bojem proti zahraničním nepřátelům. Iniciátorem vzniku prvního stálého polního vojska byl Jan Žižka, jenž jej vybudoval po svém příchodu do východních Čech roku 1423 a zároveň učinil oporou nově zřízeného husitského svazu. 

Právě v této souvislosti se zrodil takzvaný Žižkův vojenský řád. Po Žižkově smrti se členové jeho polního vojska označili jako sirotci – a toto pojmenování se záhy přeneslo na celé východočeské husitské uskupení. Asi roku 1426 vznikla polní obec táborská a víme též o existenci polního vojska pražského.

Příslušníci stálých polních obcí byli v podstatě profesionálními vojáky. Pevné jádro sirotčího vojska čítalo asi 2000 mužů, v případě táboritů dvojnásobek. Při velkých vojenských kampaních jejich počty rozmnožovali bojovníci z husitských měst a hradních posádek i četní dobrovolníci. Vydržování stálých vojsk bylo ekonomicky velmi náročné, proto často operovala za hranicemi. Mezi českým (a to i husitským) obyvatelstvem se polní obce velké oblibě netěšily.

Počty, ztráty, oběti

Množství bojovníků bývá ve středověkých kronikách zpravidla silně zkreslené – a platí to i o husitských válkách. Křižácké výpravy zřejmě nikdy nečítaly více než 35 000 mužů.

Nadsazené bývají též ztráty. Ve skutečnosti platí, že nejvíc lidí zahynulo v bitvách mezi husity a českými katolíky, eventuálně mezi znepřátelenými husitskými bloky (u Malešova snad 1400 a u Lipan asi 1500 lidí). Jinak se oběti řádově počítaly v desítkách a stovkách. Podstatně víc ztrát na životech šlo na konto epidemií (i morových) a také hladomoru, jak byly nazývány nemoci z podvýživy. I když není snadné míru depopulace odhadnout, seriózní badatelé dospěli k závěru, že v průběhu celého 15. století poklesl počet obyvatel v Čechách zhruba o třicet procent.