Husité: mýty a fakta

Bitva u Hradce zahájila válku mezi husitskými svazy. Slepý Žižka si až do své smrti vedl zdatně

Fotogalerie 3

Poselství Pražanů v táboře Žižkově, jak ho vyobrazil malíř Josef Mathauser, kdy kněz Jan Rokycana žádá hejtmana, aby odpustil Praze. | foto: Archiv - Petr Čornej, Reprofoto

Premium Seriál

PRAHA - Na rozhraní let 1422 a 1423 vrcholilo napětí mezi částí táborského svazu a polním hejtmanem Janem Žižkou. Důvodů pro neshody bylo víc. Táborským kněžím vadilo, že si úspěšný vojevůdce usurpuje jejich kompetence a o své vůli vyhledává, odsuzuje a nelítostně trestá kacíře.

PETR ČORNEJ

6. května 2020 5:00

• 0 příspěvků

Žižka měl naopak výhrady k praxi táborského duchovenstva (vysluhování mše bez ornátů snižovalo nejen podle jeho názoru úctu k svátosti oltářní) a také k novopečenému táboritovi, jímž nebyl nikdo jiný než bývalý katolický pán Bohuslav ze Švamberka. Osobní rivalita s mužem, proti němuž více než rok bojoval, byla nasnadě. Gordický uzel mezilidských vztahů rozťal Žižka rázně. Z Tábora odešel i se svou družinou do východních Čech, kde se rozhodl vybudovat nový husitský svaz, jehož základ vytvořilo polorozpadlé orebské bratrstvo.

Zprvu vše běželo hladce. Žižka s podporou Diviše Bořka z Miletínka, hejtmana pražského svazu v Hradci Králové, porazil v dubnu 1423 u Hořic vojsko katolické šlechty z českého severovýchodu. S rozšířením mocenského prostoru se ale nespokojil. V době vrcholících žní využil nepřítomnosti Diviše Bořka, který spolu s dalšími husitskými šlechtici válčil na Moravě, a v dorozumění s farářem Ambrožem vojensky obsadil Hradec Králové. 

Autor: PETR ČORNEJ

Témata: Seriál Husité, Hradec Králové, Jan Žižka, Praha, Morava, Čáslav, Jan Rokycana, Východočeský kraj, Hořice, Jan Hus, Zikmund Lucemburský

• Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

• Mohlo by vás zajímat

Žižka je moje prokletí, říká vítěz knižních cen Magnesia Litera Petr Čornej

Vědci zřejmě v Žehuni našli kosti husitů z bitvy u Lipan

‚Teď poprvé ochutnáš krev.‘ Očekávané husitské Kingdom Come zná datum vydání

Zikmundova démonizace působí z historického odstupu zaujatě. Většina Evropy ho vnímala opačně

Premium

Po úspěchu biografie o Janu Žižkovi vychází historikovi Čornejovi nová kniha Husitská revoluce

To byla rána do zad dosavadnímu spojenci, čin, který se zcela vymykal Žižkovu důrazu na vlastní čest. Pan Diviš a jeho spojenci, včetně husitské Prahy, reagovali okamžitě. Nepřátelsky přitrhli k Hradci, před jehož hradbami už na ně čekal Žižka. V bitvě u Strauchova dvora, svedené 4. srpna 1423, samozřejmě zvítězil. Bylo to první ozbrojené střetnutí, v němž se utkala husitská vojska, obě pod korouhví se znamením kalicha a obě v čele s knězem, jenž v monstranci nesl tělo boží. Zajatého kněze poražené strany Žižka zabil palcátem. Potrestal tak falešného proroka, postrádajícího oprávnění disponovat husitskými symboly. Bůh přece viditelně projevil přízeň Žižkovým bojovníkům.

Neutrální Tábor

Bitvou před Hradcem odstartovala vleklá válka mezi husitskými svazy o převahu v Čechách. Žižka si v ní vedl více než zdatně. Také proto, že se mu na podzim 1423 podařilo na pevných základech ustavit vlastní husitský svaz, opírající se o několik měst (Hradec Králové, Čáslav, Jaroměř, Dvůr Králové a snad i vzdálené Domažlice), četné nižší šlechtice i odpadlíky z táborského bratrstva a také o jasně formulovaný program. Obsahuje jej takzvaný Žižkův vojenský řád. Žižku podporovali i dva vlivní páni, bratři Viktorin a Hynek z Kunštátu a Poděbrad, otec a strýc malého Jiříka, pozdějšího „husitského“ krále.

Jinak byl ale Žižka na české scéně osamocený. Tábor se choval neutrálně a poražení od Strauchova dvora se proti nepřemoženému slepci spojili s katolickou šlechtou v tak řečenou svatohavelskou alianci. Katolíky organizovaný pokus sprovodit Žižku ze světa prostřednictvím najatého atentátníka zkolaboval.

Od září 1423 si obávaný hejtman počínal jako prodloužená ruka boží. Táhl na Moravu a poté dobýval tvrze a městečka v Podkrkonoší, v západních Čechách i v Polabí. Přitom si vyřizoval účty se všemi, kteří podle jeho mínění zradili či nedostatečně plnili příkazy božího zákona. Životem těžce zkoušený válečník se zjevně domníval, že pouze on se svými lidmi pochopil boží záměr, a proto má povinnost přimět k radikálnímu výkladu husitského programu všechny obyvatele Českého království. Na jaře 1424 veřejné mínění vzrušovala otázka, zda a kdy Žižku někdo zastaví.

Svatohavelská aliance se vzchopila k akci na přelomu května a června 1424, kdy její vojska obklíčila Žižku v Kostelci nad Labem. Ze zdánlivě beznadějného postavení ale geniální vojevůdce vyvázl. Když se mu před pronásledovateli nepodařilo dosáhnout bezpečí v Čáslavi, uštědřil jim 7. června zdrcující porážku. Den poté se zmocnil Kutné Hory a v následujících týdnech také Českého Brodu, Nymburka a Kouřimi. Kdysi mohutná konstrukce pražského svazu se hroutila jako příslovečný domeček z karet.

Slepec před Prahou

Malešovská katastrofa, která postihla především Prahu, si rychle vyžádala korekci politické linie. Na Starém Městě pražském odstoupili radní odpovědní za malešovskou porážku a noví konšelé upustili od spolupráce s katolickou šlechtou. Ke změně kurzu přispěl i druhý příchod litevského knížete Zikmunda Korybutoviče, který se tentokrát zavázal přijímat z kalicha a vyhlásil nepřátelství Zikmundovi Lucemburskému i jeho zeti Albrechtovi V. Habsburskému, kterému tchán předal vládu nad Moravou.

Korybut se považoval za budoucího českého krále, ale pražský svaz, jenž ho do země pozval, v něm viděl jen svého nejvyššího politického představitele. Prvním Korybutovým činem bylo důstojné a definitivní uložení tělesných ostatků zesnulého panovníka Václava IV. ve svatovítské katedrále.

Pohled na Hradec Králové na prahu novověku v podání Jana Willenberga

Netrvalo dlouho a před Prahou se objevil Žižka, aby ji ztrestal. Ačkoliv jeho vojsko nově posílily oddíly z Klatov i několika dalších měst, dobytí pravobřežní Prahy bylo nad vojevůdcovy možnosti. Kalkulovat ovšem mohl s pomocí svých přívrženců uvnitř pražského souměstí. Toto nebezpečí si uvědomili i noví pražští vládci, kteří 14. září vypravili do Žižkova ležení u vsi Libně oficiální delegaci. 

Vedl ji kněz Jan Rokycana, kazatel v Týnském chrámu a milovaný žák Jakoubka ze Stříbra. Rokycana měl máslo na hlavě. V předchozích měsících štval proti Žižkovi, a nesl tudíž i odpovědnost za malešovský nezdar. Před Žižku proto předstupoval pokorně, téměř kajícně. Přinášel omluvu a nabídku obnoveného spojenectví. Slepý vojevůdce podanou ruku přijal, ovšem s podmínkou nezbytných garancí.

Patřilo k nim i úřední převedení pražských domů konfiskovaných katolíkům, emigrantům a zrádcům do vlastnictví nových majitelů, kteří se zasloužili o úspěch revoluce. Vznikla tak nová pražská elita, jež si udržela moc minimálně po tři generace. Jako připomínka libeňského míru byla snesena velká hromada kamení. Jím měl být ukamenován každý, kdo by podmínky míru porušil. I tato forma trestu odkazovala k Starému zákonu (Dt 13, 9-12), kterým se Žižka s oblibou řídil.

Vše nakonec dopadlo, aspoň na chvíli, jako v pohádce. Na znamení obnovené jednoty husitských sil (včetně Diviše Bořka z Miletínka) bylo rozhodnuto podniknout vojenské tažení na Moravu proti přívržencům Albrechta Habsburského. Zemskou hranici ale Žižka nepřekročil. Ve středu 11. října 1424 zemřel nemocí smrtedlnů od hlíz, tedy v důsledku onemocnění blíže nespecifikovaným novotvarem. Ať již vojevůdce skonal na cokoliv, nelze pominout, že v něm odešel mimořádně úspěšný válečník, jemuž husitství do značné míry vděčilo za přežití. V paměti vyznavačů kalicha proto zakotvil po boku Jana Husa jako ikonická osobnost, zasluhující věčný život v nebeském království.

Záhady Žižkových pohřbů

Jan Žižka určitě nezemřel v místě, kde se od září 1874 tyčí jeho mohyla, u vsi Šenfeld (nyní Žižkovo Pole). Ta leží od Přibyslavi poměrně daleko. Staré kroniky praví, že hejtman skonal „v drahách“, tedy buď u cesty, nebo na ladem ležícím poli. Bezpečně neznáme ani osudy vojevůdcových tělesných ostatků. 

Zprvu byly uloženy, jistě v souladu s vůlí zesnulého, v královéhradeckém chrámu sv. Ducha před velkým oltářem, na místě zvláště čestném. Podle nikdy neověřených zpráv však později došlo k jejich převozu do čáslavského kostela sv. Petra a Pavla. Žižkův hrob se tu připomíná již k roku 1522, postrádáme ale jistotu, zda to nebyl kenotaf, to jest hrob symbolický. V každém případě jej v roce 1623 zcela zničila vítězná protireformace.

Romantický historismus podněcoval v Čáslavi po téměř celé 19. století snahu nalézt Žižkovy kosti, které prý nekatolíci tajně ukryli. Vše vyvrcholilo 21. listopadu 1910, kdy byly při opravě čáslavského chrámu za krajně podezřelých okolností objeveny v zazděném výklenku lidské ostatky pocházející od několika jedinců. 

Klíčová byla svrchní část lebky (kalvy) s viditelným poškozením levé očnice a posléze zjištěným vyhojeným hematomem nad očnicí pravou. I když antropologové po roce 1970 připustili, že jde o autentický Žižkův ostatek, nejnovější výzkumy s využitím počítačové tomografie k žádným bezpečným závěrům nedospěly.

Kalich proti kříži

Válka mezi husity a katolíky byla též střetnutím symbolů. Zatímco katolíci tradičně užívali kříž, odkazující k vykupitelské oběti Kristově, na husitské straně se jako identifikační znamení prosadil kalich s hostií. Symbolizoval přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou jako nezbytné podmínky spasení, ustanovené samotným Kristem, a zároveň zápas za vítězství závazné interpretace božího zákona. 

Barevná symbolika nebyla zprvu ustálená. Ještě v létě 1420 si husité na šaty i praporce přišívali, popřípadě malovali bílé a červené kalichy, oficiálně se však prosadila jiná barevná kombinace. Je to zlatý kalich (zlatá barva náleží Bohu) na červeném poli, symbolizujícím Krista jako krále i jeho prolitou krev.