Líbí se nám Michelangelovo sousoší pany Marie držící v náručí mrtvého Krista proto, že jeho vzhled odpovídá našim vrozeným představám o tom, co je krásné? Pak se musí Michelangelova římská Pieta líbit všem bez rozdílu a v našich mozcích musí vyvolávat odezvu v centrech spojených s vnímáním emocí.
A nebo hodnotíme Michelangelovo dílo jako nádherné proto, že se to všude říká a píše a že jsme se to naučili? Potom by se měla Pieta líbit jen někomu a v jeho mozku by měla při pohledu na sousoší pracovat centra pro zpracování naučených informací.
K zodpovězení těchto otázek uspořádali italští vědci vedení Giacomem Rizzolattim z univerzity v Parmě zajímavý pokus. Pozvali k němu 14 dobrovolníků, kteří se nikdy nezajímali o výtvarné umění, a těm ukazovali obrázky patnácti antických a renesančních soch s dokonalými proporcemi.
Některé obrázky však byly počítačem upraveny tak, aby se poměr tělesných rozměrů odchýlil od ideálu. Sochy na nich měly zkrácené či prodloužené tělo, jiným vědci zkrátili či naopak protáhli nohy. Rozdíly nebyly nijak dramatické. Při zběžném pohledu na deformovaný obrázek se u pozorovatele dostavil nejvýše pocit, že v tomto případě „něco nesedí“.
Dobrovolníci hodnotili obrázky soch známkou od jedničky do pětky. Zároveň Rizzolatti snímal dobrovolníkům aktivitu mozku pomocí magnetické rezonance.
Výsledky experimentu zveřejněné v předním vědeckém časopise PLoS ONE jsou pozoruhodné. Mozek reaguje na všechny deformované sochy zhruba stejně. Už při pouhém pohledu na klasickou sochu s nedeformovanými proporcemi se však obraz mozkové aktivity zásadně mění. V té chvíli se dobrovolníkům aktivují neurony ve zcela specifických oblastech mozkové kůry. Zároveň se zvýší i aktivita oblasti mozku zvané insula, která je zodpovědná za vnímání emocí.
Další rozdíl ve vnímání soch byl patrný, když dobrovolníci sochy známkovali. Obrázky soch s nezkreslenými proporcemi hodnotili jako krásnější než sochy s prodlouženými či naopak zkrácenými proporcemi. Když dobrovolník hodnotil sochu jako krásnou, aktivovala se mu v mozku pravá část centra zvaného amygdala. Ta je důležitá pro osvojení nových informací, jež s sebou nesou určitý náboj emocí.
Z výsledků je patrné, že vnímání krásy uměleckých děl je nám zčásti vrozené. To mají na starosti centra mozkové kůry a insula. Zároveň se na něm však podílí i naše dosavadní zkušenosti, jež nám „zabrnkaly“ na emoce. To je úlohou amygdaly.
Historie umění je plná sporů o to, zda se hodnocení uměleckých děl opírá o nějaká objektivní kritéria, a nebo je zcela subjektivní. Spory nabývají na intenzitě ve chvíli, kdy se prosadí nový styl či forma. Je jeho úspěch výsledkem jen ryze povrchních efektů, nebo se za ním skrývá cosi hlubšího, co hraje na strunky našich vrozených dispozic?
Výzkum Gaiacoma Rizzolattiho dokazuje, že to nejlepší z kulturního dědictví lidstva rezonuje v našich mozcích zcela jedinečným způsobem a tato díla si své výsadní postavení právem zaslouží.
A nebo hodnotíme Michelangelovo dílo jako nádherné proto, že se to všude říká a píše a že jsme se to naučili? Potom by se měla Pieta líbit jen někomu a v jeho mozku by měla při pohledu na sousoší pracovat centra pro zpracování naučených informací.
K zodpovězení těchto otázek uspořádali italští vědci vedení Giacomem Rizzolattim z univerzity v Parmě zajímavý pokus. Pozvali k němu 14 dobrovolníků, kteří se nikdy nezajímali o výtvarné umění, a těm ukazovali obrázky patnácti antických a renesančních soch s dokonalými proporcemi.
Některé obrázky však byly počítačem upraveny tak, aby se poměr tělesných rozměrů odchýlil od ideálu. Sochy na nich měly zkrácené či prodloužené tělo, jiným vědci zkrátili či naopak protáhli nohy. Rozdíly nebyly nijak dramatické. Při zběžném pohledu na deformovaný obrázek se u pozorovatele dostavil nejvýše pocit, že v tomto případě „něco nesedí“.
Dobrovolníci hodnotili obrázky soch známkou od jedničky do pětky. Zároveň Rizzolatti snímal dobrovolníkům aktivitu mozku pomocí magnetické rezonance.
Výsledky experimentu zveřejněné v předním vědeckém časopise PLoS ONE jsou pozoruhodné. Mozek reaguje na všechny deformované sochy zhruba stejně. Už při pouhém pohledu na klasickou sochu s nedeformovanými proporcemi se však obraz mozkové aktivity zásadně mění. V té chvíli se dobrovolníkům aktivují neurony ve zcela specifických oblastech mozkové kůry. Zároveň se zvýší i aktivita oblasti mozku zvané insula, která je zodpovědná za vnímání emocí.
Další rozdíl ve vnímání soch byl patrný, když dobrovolníci sochy známkovali. Obrázky soch s nezkreslenými proporcemi hodnotili jako krásnější než sochy s prodlouženými či naopak zkrácenými proporcemi. Když dobrovolník hodnotil sochu jako krásnou, aktivovala se mu v mozku pravá část centra zvaného amygdala. Ta je důležitá pro osvojení nových informací, jež s sebou nesou určitý náboj emocí.
Z výsledků je patrné, že vnímání krásy uměleckých děl je nám zčásti vrozené. To mají na starosti centra mozkové kůry a insula. Zároveň se na něm však podílí i naše dosavadní zkušenosti, jež nám „zabrnkaly“ na emoce. To je úlohou amygdaly.
Historie umění je plná sporů o to, zda se hodnocení uměleckých děl opírá o nějaká objektivní kritéria, a nebo je zcela subjektivní. Spory nabývají na intenzitě ve chvíli, kdy se prosadí nový styl či forma. Je jeho úspěch výsledkem jen ryze povrchních efektů, nebo se za ním skrývá cosi hlubšího, co hraje na strunky našich vrozených dispozic?
Výzkum Gaiacoma Rizzolattiho dokazuje, že to nejlepší z kulturního dědictví lidstva rezonuje v našich mozcích zcela jedinečným způsobem a tato díla si své výsadní postavení právem zaslouží.
