Tady je Mugabeho, soptí Mugabe

Aby umlčel své kritiky, prosadil zákon, který dvěma a více lidem zakazuje bavit se o politice, pokud si dopředu (v předstihu čtyř dnů) neobstarají patřičné povolení od policie. V případě, že je přistihnou bez povolení, hrozí jim až šest měsíců vězení. Tak nějak vypadá dnešní Zimbabwe, někdejší britská Rhodesie, spravovaná člověkem, který ztratil soudnost.

Mugabe přitom není žádný primitiv (jak by se snad mohlo zdát podle toho, jakým způsobem nakládá se svými oponenty). Absolvoval totiž několik vysokých škol a jednu dobu se živil jako učitel.

Deset let vězení
Do politiky vstoupil v 60. letech, vystřídal několik stran, až nakonec zakotvil v Zimbabwském africkém národním svazu (ZANU), jehož zakladatel Ndabaningi Sithole jej zakrátko jmenoval „generálním sekretářem“, de facto svým zástupcem.

V roce 1964 byl Mugabe zatčen za podvratné řeči a bez soudu uvězněn. Ve vězení nakonec strávil deset let, a právě tam začal spřádat plány, jak zemi zbavit koloniální nadvlády. Navenek byl spořádaný vězeň - pokračoval dálkově ve vysokoškolských studiích - uvnitř však zahořkl. „Nepustili ho tehdy ani na pohřeb jeho tříletého syna. Nedával na sobě nic znát, ale uvnitř jím cloumala nenávist,“ zavzpomínal pro britský tisk jeden z jeho někdejších „spolubojovníků“.

Vězení ale bylo Mugabemu i k něčemu dobré - jako politickému vězni mu totiž výrazně stoupla reputace a on byl zvolen do čela ZANU. Po propuštění odjel do Mozambiku, odkud zahájil boj za nezávislost. Válka skončila v roce 1979, z Rhodesie se stalo Zimbabwe a Mugabe, oslavovaný jako hrdina, získal nejprve křeslo předsedy vlády, v roce 1987 se pak stal prezidentem. Už tehdy si nebral servítky a zasahoval vůči svým oponentům tak, aby je jednou provždy zastrašil nebo zlikvidoval. Terčem jeho prvních útoků se stal kmen Ndebele, jehož příslušníci tvořili většinu v konkurenční politické straně Afrického lidového svazu (ZAPU).

Zabijáci z Páté brigády
Mugabeho osobní armády, kteří prý prošli speciálním výcvikem v Severní Koreji, povraždili začátkem 80. let desetitisíce Ndebelů.
Dostal, co si zasloužil Problémy se znovuzvolením do funkce měl už před šesti lety. Tehdy poprvé se mu postavil Morgan Tsvangirai z opozičního Hnutí za demokratickou změnu (MDC) a už tehdy to vypadalo, že Mugabeho porazí. Jenže Mugabe včas mobilizoval armádu svých příznivců, kteří voliče stejně jako letos zastrašovali a v některých oblastech dokonce zařídili, aby se pro jistotu vůbec nevolilo. Mugabe nakonec vyhrál (navzdory protestům ze zahraničí, hlavně z USA), ale Tsvangiraiovi to neodpustil.

Loni v březnu zatkla lídra opozice policie a surově ho zmlátila. Mugabe následně oznámil, že si Tsvangirai zasloužil „výprask, protože se zúčastnil nepovoleného shromáždění“.
Svět ať jde k čertu Z mezinárodní kritiky si Mugabe těžkou hlavu rozhodně nedělá.

S oblibou posílá svět „k čertu“.
Ostatně, své by o tom mohl vyprávět i americký velvyslanec James McGee, k t e r ý se letos vydal na vlastní oči ověřit zprávy o tom, že Mugabeho vojáci terorizují voliče na venkově a nutí je pro něj násilím hlasovat. McGee o tom nashromáždil dostatek důkazů a Mugabe mu za to bleskově pohrozil „deportací“.

Otázkou je, jak dlouho se ještě zimbabwskému diktátorovi - pomocí teroru a bizarních zákonů, které mimochodem umožňují policii zasáhnout kdykoliv proti komukoliv i na povoleném mítinku - podaří udržet moc. Sám si rozhodně nepřipustí, že nadešel čas odejít. Jak trefně poznamenal americký tisk, „patří totiž ke generaci afrických bojovníků za nezávislost, kteří se z toho titulu považují za nedotknutelné a vyžadují, aby se jim do konce života prokazovala nekonečná úcta a vděčnost.“