V angličtině tomu tady říkají „double ten“, neboli otrocky přeloženo „dvě desítky“. Desátého desátý – neboli října – nastává pro Tchaj-wan vždy příležitost si připomenout, že kořeny jeho současného zřízení započaly právě v tento den roku 1911, kdy vypuklo povstání proti již trochu tlejícímu čínskému císařství.
Co se týká vzpomínkových akcí, ty uspořádala ostrovní vláda velkolepé. Na prostranství před prezidentským palácem se konala pečlivě zorganizovaná, patřičně úchvatná slavnost. Hromadné sestavy dětských, mladistvých i dospělých cvičenců se střídaly s vojenskou přehlídkou, která se do programu vrátila zároveň s tím, jak se v čele země po experimentu s opozičními demokraty před třemi a půl lety opět ocitl zástupce nacionalistů z Kuomintangu, současný prezident Ma Jing-ťiou. Začalo to bojovými vrtulníky, které vystřídaly formace stíhacích letounů a po nich pozemní jednotky s maskovanými plášti vozidel i tvářemi lidských posádek.
Časná revolucePovstání proti mandžuskému císařství vypuklo 10. října 1911 ve městě Wu-chan. Vzbouřencům nechtěně explodovala nálož a policejní vyšetřování vedlo k odhalení jejich přívrženců. Vůdce odporu Sunjatsen chtěl zahájit akce proti císařství až později, tehdy pobýval v USA. |
K vidění byla pestrá škála armádního vozového parku od nosičů raket, protiraketových střel přes pěchotní vozy až po bagry, taktéž v maskovacím mundúru. Jako alegorické vozy pak působily posádky potápěčských oddílů dávající na odiv svá vypracovaná těla i čluny. To vše v malých, pro diváka trávícího těch několik hodin v dusném a vlhkém počasí přijatelných porcích. Pokud měla být ukázka tchajwanského armádního arzenálu jakýmsi silovým vzkazem (pochopitelně hlavně na pevninskou Čínu), tak hlavní politické poselství přišlo v pečlivě formulovaném projevu prezidenta Ma Jing-ťioua.
„Existence Čínské republiky se netýká minulosti, ale současnosti,“ prohlásil a o chvíli později dodal, že „Čínská republika již více než 60 let zajišťuje bezpečnost Tchaj-wanu“. U obou tezí je nutné přidat několik „ale“. Pojítko na Čínskou republiku je sice na Tchaj-wanu stále živé, čím dál více je ale zdůrazňována i svébytnost ostrova. Už několik let zde není tabu mluvit o původních obyvatelích (Číňané sem přišli ve dvou vlnách – kromě úprku po prohrané občanské válce v roce 1949 se tu usazovali již v předchozích staletích), ale tato část „domorodé“ identity je dokonce podporována i oficiálními místy. Koneckonců ani včerejší oslavy stého výročí začátku čínské revoluce nebrali všichni obyvatelé za své. V historické paměti zůstávají zvláště první roky drastické kuomintangské správy ostrova po roce 1949, která byla v protikladu s předchozími lety relativní prosperity za japonské okupace.
A byť ostrov funguje jako nezávislá jednotka, o formálním vyhlášení suverenity nemůže být ani řeč. Ostatně jak i včera prohlásil tchajwanský prezident, dál platí status quo „žádné sjednocení, žádná nezávislost a žádné použití síly“. Ostatně Tchaj-wan je rád za to, co má, a dokáže toho v rámci svých možností využívat. A důkazem byly i včerejší oslavy.
Ostrovní vláda na ně pozvala alespoň státníky ze zemí, s nimiž udržuje formální diplomatické styky (v současnosti jich je kolem dvaceti). Jako první čestný host byl jmenován prezident africké Burkiny Faso, došlo i na další exotické země jako Nauru či Šalamounovy ostrovy. Ostatní státy byly zastoupeny buď diplomaty ze své místní mise, či níže postavenými nebo bývalými (například americký exministr obrany Donald Rumsfeld). A pragmatickou skromnost ukázal během svého slavnostního projevu i sám prezident – to když při výčtu úspěchů Tchaj-wanu zmínil i to, že 80 procent čínsky zpívané populární hudby vzniká právě na ostrově.