Den první: Jsme na jihu Turecka
Já a kolegové z České televize míříme do Aleppa. Do dvouapůlmilionového města (před válkou), o které s diktátorem Bašárem Asadem několik měsíců bojují rebelové.
Před hranicí se Sýrií postávají veksláci. Jako vždy a všude. I kamiony (jako vždy a všude), jenže tyto putují do země, kterou bez rozpaků bombardují letci diktátora Bašára Asada. Ruské zbraně a turečtí řidiči kamionů jsou v každé válce ...
Turečtí celníci i policisté nás pouští do Sýrie. Dokonce razítkují pasy. Překvapení. Je zima. Slunce je líné, na rozdíl od studeného větru. Za přechodem u města Kilis na nás čekají lidé z organizace Člověk v tísni. Jsou jediní, kdo otevřel kancelář přímo v Aleppu.
Několik kilometrů za hranicí před poničeným domem stojí malý chlapec a močí do vzduchu. Čím výše, tím je spokojenější. Konečně někdo normální. Živý. Na poli za vesnicí jezdí chlapík traktorem. Muži jako obvykle sedí před čajovnou a hledí před sebe. Občas něco prohodí. Naši řidiči bloudí i proto, že se po cestě ptají, zda je cesta před nimi bezpečná.
Přijíždíme do Aleppa. Míjíme kontrolní stanoviště Syrské svobodné armády. Černá vlajka s islámským nápisem. Muži s šátky. V kalhotách s kapsami. Někteří mají přes čelo pásky s citátem z koránu. Zkušení muži i mladíci, kteří se zamilovali do své automatické zbraně. Těžko se s ní budou loučit. Obraz známý ze všech válek.
Konečně v Aleppu. Dům dostal ránu granátem. Má rozbité čelo, utrženou ruku, asi i nohu, krapet se hroutí. Kruhový objezd dělí ohořelé kostry autobusů, tudy jistě vedla (vede?) bojová linie. Oceán odpadků se valí za horizont, bublá zvířecími mrtvolami, které lidé nestačili sníst. Mořem se brodí sběrači, nejchudší z chudých, kteří se snaží vylovit cokoli. K jídlu, topení... Prodeji?
V noci nás budí dopady granátů (v relativní dálce) a zkrat elektrického vedení sotva pár metrů od nás. Vypadal, zasvítil, zasmál se jako malý, amatérský ohňostroj. Zítra uvidíme, jak zazáří trafostanice, když umírá - smutně, snad i nebezpečně, zato působivě.
V Aleppu stále vypadává elektřina. I proto, že je rozvedena velmi prozatímním způsobem. Generátor? Drahý stejně jako palivo do něj. Jako v každé válce, i v Aleppu zabije tucty zvědavých dětí elektřina a touha zahřát se.
Nejchudší obyvatelé Aleppa loví v odpadcích vše, co se dá prodat, pálit, či jíst. Ve městě je zima a hlad.
Den druhý: Úklid odpadků
Boj s rozpínajícím se mořem. Jako Holanďané, i obyvatelé Aleppa si musejí prostor vydobýt na moři ... smetí. Přišly se nám ukázat děti nakažené leishmaniózou. Je to parazitické onemocnění, které se na člověka přenáší prostřednictvím hmyzu. Smrtelné. Děti ukazují vředy na tvářích, loktech.
Jedna z dívek se směje, smutně a dospěle, i když je možné, že ji parazit zabije. Rozežere. Pomůže Člověk v tísni? Chystá se k tomu. Stejně jako již pomáhá s úklidem.
Ve škole se děti smějí. Je jim šest let - naštěstí se chovají jako andělé, ne jako dospělí. Po Aleppu jezdíme v konvoji, pokud nechodíme pěšky. Děti se do objektivu tváří vážně, pak se ale rozběhnou na dvůr. A řvou. Řvou a spokojeně křičí.
V pekárně je horko. Všude. Tady ale vědí, že je diktátor Bašár Asad nemá rád. Tedy spíše to, co symbolizují. Rozhodnutí přežít. Proto se jeho lidé trefili do fronty před pekárnou. Jsem pekař, co mám jiného dělat, říká s odzbrojující logikou majitel pekárny. Organizace Člověk v tísni dodává mouku, ze které vyrobí drobný, ostýchavý chlapík se svými známými a příbuznými chleba. Ten pak obchodníci rozdají po kraji.
Den třetí: Ženy s šátky a dětmi v náručí
Nechtějí do houfu, ale musejí. Dostanou od české "nevládky" potravinové balíčky a pleny. Luštěniny, tuk, cukr, lančmít na přilepšenou. Tlačí se u vchodu, patrně chtějí rychle pryč. Není se jim co divit, davy přitahují vojáky z druhé strany. Zanedlouho dopadne granát několik set metrů odsud. Patrně omylem. Přesto dav prořídl. Pochopitelně.
Průmyslová zóna. Bosé děti na vlhké podlaze, která zebe i přes boty. Latrína vedoucí do podzemí, pekla. Desítky lidí, dětí v betonovém vězení. 15 tisíc uprchlíků v ulicích, kde se mělo jen vyrábět. Textil, potraviny, obaly. Běžencům je zima, kácejí stromy. Olivy, kterým trvá léta, než začnou rodit. Válka neničí jen charaktery a zdraví, ale i krajinu. Duševní i fyzickou. Večer jsme zpět v Turecku.
Den čtvrtý: Jiný přechod
Jiní Turci. Od úředníka k úředníkovi. Revers na hranici, že do Sýrie vstupujeme na vlastní nebezpečí. Konečně opět v Sýrii. Čekáme, než - a zda - nás přijmou vojáci Syrské osvobozené armády. To je náš protiletadlový kanon, koupili jsme jej od vládních vojáků, říká povstalecký velitel a realitní makléř (před válkou).
Mladíkovi chybí noha. Je mu dvaadvacet let. Nadšeně usedá za dělo, točí se s ním dokola jako derviš. Vypadá šťastně.
Přesun na jiné místo. V uprchlickém táboře jménem Důstojnost tato chybí, i když se lidé zvenčí snaží, aby se uprchlíci cítili co nejlépe. Děti se nudí. Škola ještě není otevřena. Běhají ze stanu do stanu. Matky uklízejí a doufají, že se dočkají. Ztracených manželů a synů, kteří někde bojují. Nebo umřeli.
Zapadá slunce. Drobotina zpívá revoluční, protiasadovskou píseň. Krapet na povel, krapet z nenávisti. Tihle lidé, tihle bojovníci, tihle obyvatelé Aleppa už nemohou žít pod Asadem. Ani s Asadem. Stará Sýrie zemřela, nová se ještě nenarodila.
