Lidovky.cz: Teroristé v Jakartě zabíjeli před podnikem Starbucks, nedaleko sídla OSN... Do jaké míry souvisejí útoky se samotnou Indonésií? Nejsou spíše odrazem mezinárodního dění?
Záměr napadnout instituci spjatou se Západem je nepopiratelný, odkazuje na to už volba kavárny Starbucks jako jistého symbolu americké civilizace, podobně jako oblast, v níž se soustředí mezinárodní instituce. Vidím ty atentáty jako jeden z mnoha projevů světového džihádismu – ať už ho organizuje al-Káida, Islámský stát (IS), jenž se k útokům přihlásil, nebo někdo jiný.
Útok ovšem reflektuje i celkovou indonéskou situaci. Na sociálních sítích mám řadu přátel z Indonésie, kteří upozornili na zajímavý výjev: nedaleko od místa útoku stál pouliční prodavač jídla, se kterým výbuch ani nehnul a dál griloval své maso. Chtěli tím vyjádřit, že Jakarťané se nezaleknou, což ostatně ukazují i indonéské vlajky s nápisem „Nebojíme se“, které hned po atentátech nahradily mnohé profilové fotky. Indonésané tak dávají najevo nejen solidaritu, ale také odhodlání, že se terorem nenechají manipulovat.
Here's the moment militants launched an attack on Indonesia's capital, killing six people: https://t.co/PPDgmG1YqU https://t.co/8KSJwZkqDi
— Sky News (@SkyNews) 14. Leden 2016Lidovky.cz: IS se pod útoky rétoricky podepsal, ale co to znamená ve skutečnosti? Indonéskou filiálku IS, zpoza hranic řízené jedince nebo sympatizanty, kteří jednali na vlastní pěst?
Zatím lze jen spekulovat. Klasickou základnu IS v Indonésii nemá, pokud vím, nicméně má mezi tamními radikály a džihádisty řadu stoupenců. A nejen mezi nimi: asi 14 dní starý průzkum veřejného mínění ukázal, že s IS sympatizuje přibližně každý třináctý středoškolský student. Pochopitelně to může být dáno jejich informovaností a prostředím, ve kterém žijí, ale o něčem o to číslo vypovídá.
Arabista o teroru Islámského státu: Strach dává násilí symbolický rozměr |
Lidovky.cz: Do samozvaného chalífátu na Blízkém východě odešly desítky Indonésanů. Jaký je vztah IS a lokálních džihádistických sítí jihovýchodní Asie? S al-Káidou dříve spolupracovaly...
V Indonésii mají tradici dvě radikální platformy. První je lamonganská síť (podle města Lamongan) na východní Jávě. Ta stála například za útoky na Bali v letech 2002 a 2005, což vedlo k jejímu pádu. V důsledku atentátů byla zlikvidována, především jako organizace Jemaah Islamiyah (Muslimské společenství, síť operující na území Indonésie, Thajska, Malajsie a Filipín – pozn. red.). Ti, kteří přežili, se však přeskupili, a mocenský nástup Islámského státu je pro ně obrovský podnět, jakási živá voda a důkaz, že globální terorismus může slavit úspěch i po stažení al-Káidy do ústraní.
Druhou je džihádistická skupina z ostrova Sulawesi v oblasti města Poso, kde má svou poslední základnu a odkud si buduje své sítě. Poso je bráno jako jistá brána k IS, jisté souvislosti tam možná jsou, ale domnívám se, že přímý styk mezi navrátilci a místními džihádistickými buňkami nefunguje, protože navrátilci jsou bezesporu monitorováni.
  |
Mimochodem se traduje, že na Blízkém východě nebyli příliš spokojení. Vzhledem k tomu, že neuměli dobře arabsky a nebyli příliš vzdělaní, jim prý velitelé nepřidělovali dostatečně důstojné úkoly, ale podřadné práce. V Indonésii se jim dokonce smějí, že v „chalífátu“ tak maximálně umývali záchodky. Samozřejmě to ale neznamená, že po návratu nejsou nebezpeční a nemohou šířit radikální myšlenky.
Otloukánci muslimského světa. Šíité plivou do jídla, říká se v Saúdské Arábii |
Lidovky.cz: Jak velkou oporu může jejich radikalismus v indonéském prostředí nalézt?
Tady se musíme trochu vrátit do minulosti. Od konce 70. let minulého století přicházeli do Indonésie saúdskoarabskými petrodolary sponzorovaní kazatelé, kteří tam v rámci hnutí da’wa („propagace islámu“) šířili tu „správnou“, ortodoxní verzi tohoto náboženství. Ta začala vytlačovat tradiční autochtonní prvky a ve výsledku vedla k prosazení modernistického, méně pluralitního a tolerantního islámu, ať už ve výkladu, tak například v přístupu vůči menšinám – nejen křesťanské a buddhistické, ale i šíitské, či vůči stoupencům islámské sekty Ahmadiyah.
Dalším důsledkem bylo prohloubení osobní zbožnosti běžné populace. Lidé se přiklánějí k modernistickému islámu, který ale de facto znamená návrat k puritánštější a konzervativnější formě. Je to až určitá móda: svou zbožnost ukazují navenek, ženy jsou pečlivě zahalené, muži nosí bílé róby a bradku, honosí se tím, že absolvovali pouť do Mekky, chtějí bydlet v obytných komplexech obývaných pouze muslimy apod. A jsou to přitom moderní, poměrně movití lidé, v podstatě střední třída, jež v Indonésii raketovým tempem rozrůstá.
Pomoc lidem zraněným během čtvrtečního útoku.
Učitelé ortodoxního islámu ovšem nalezli odezvu i mezi řadou nevzdělaných mladých mužů bez životního ukotvení a perspektivy. Jejich bytí je pochopitelně frustruje a příklon k radikální skupině jim dá dosud postrádaný životní směr.
‚Pokud čtete korán doslova, ospravedlníte i zotročování žen a dětí‘ |
Lidovky.cz: Radikálové, nebo přímo džihádisté?
Radikalizovaní mladíci představují problém, ale ne nutně v tom smyslu, že by se přidávali k ultradžihádistům a teroristům. Spíše bývají aktivní v rámci vigilantských organizací, které se považují za obránce islámské víry a morálky, ačkoli jejich členové islámu příliš nerozumějí a na štíru bývají i s morálkou. Tito samozvaní strážci veřejného pořádku, někdy přezdívaní gangsteři v bílých robách, pak pod taktovkou sofistikovanějších vůdců konají razie vůči nočním klubům a dalším „doupatům neřesti“, která se snaží uzavřít.
Podivné přitom je, že ještě donedávna měli silnou oporu v policii, které se hodily jako jakési občanské patroly v ulicích, jež udržují pořádek – byť ve skutečnosti tyto kontroverzní skupiny naopak vyvolávaly konflikty a prohlubovaly napětí ve společnosti. V poslední dekádě, kdy v čele Indonésie stál prezident Susilo Bambang Yudhoyono, který radikálům často ustupoval, to bylo velmi patrné. Za jeho nástupce Joka Widoda se tento přístup policie naštěstí mění.
Lidovky.cz: V kontextu toho, co jste říkal: platí stále tvrzení, že v Indonésii převažuje umírněný islám?
Komplikovaný problém. Zaprvé, muslimská společnost je v Indonésii dost heterogenní. Máme tu tzv. nominální muslimy – muslimy „podle občanky“, tedy nepříliš zbožné jedince, muslimy spíše kulturního typu, podobně jako lze o nás Češích možná říct, že kulturně jsme křesťané. Vedle nich existuje malá, ale vlivná skupina takzvaných liberálních muslimů, již tvoří především intelektuálové, kteří jsou zastánci tolerance a pluralismu.
Proti nim stojí radikálové, pro něž je liberalismus něčím silně nežádoucím. Dále tu žijí konzervativní muslimové, kteří kladou velký důraz na dodržování muslimské tradice a hodnot, aniž by přitom byli radikální. Za nimi jsou skuteční radikálové v podobě islámských fundamentalistů, a ti se pak štěpí do zmíněných samozvaných strážců islámu a džihádistů. Radikálové se v Indonésii počítají na tisíce, ale to v rámci obrovské Indonésie (nejlidnatější muslimské země světa – pozn. red.) skutečněnení mnoho. A samotných džihádistů je pak opravdu jen zlomek. Ale samozřejmě mají - bohužel - obrovský vliv.
A konečně je tu jakási mlčící, umírněná většina, která není ortodoxní, ale islám považuje za zásadní součást své existence.
Amerika je se zvrácenými Saúdy v posteli, zlobí se Hříšník v Mekce |
Radikalizace pochopitelně polarizaci společnosti prohlubuje a přináší s sebou mezináboženské konflikty a útlak menšin. Mnozí umírnění a umírněně konzervativní muslimové, sdružení například v rámci hnutí Nahdlatul Ulama, se proti tomu snaží bojovat propagací takzvaného Islam Nusantara. Název má původ v místním výrazu pro indonéské souostroví a odkazuje k návratu k tradičnímu tolerantnímu, „usměvavějšímu“ islámu, jenž byl pro Indonésii až do 19. století typický, změnil se však po nástupu modernizačních trendů a spolu s tím, jak Indonésané jezdili studovat do Káhiry či Mekky a přiváželi zpět wahhábistické, saláfistické a jiné radikální myšlenky.
Abych to shrnul: proslulá tolerance a pluralismus se z Indonésie zatím nevytratily, ale dnes je to spíše takový napjatý pluralismus.
Indonéský prezident Joko Widodo (v bílé košili uprostřed) na místě útoku.
Lidovky.cz: A v budoucnu? Mluvili jsme o Blízkém východě - jeho vyhlídky jsou neveselé. Co Indonésie?
Otázka, kterou si v poslední době kladu velmi často. Někdy jsem velmi skeptický, jindy opatrně optimistický, momentálně převažuje jakási střední cesta. Domnívám se, že nejnovější teroristický útok ukazuje, jak je džihádismus ubohý a nebezpečný. A že nepomáhá vůbec nikomu, ani samotným muslimům. Doufám, že vláda i relevantní státní složky, bezpečnostní, zpravodajské i vzdělávací, budou schopné Indonésanům vštípit pocit hrdosti na to, že jsou Indonésany. Že není nutné, aby se arabizovali a fundamentalizovali svou víru. Že mohou být hrdí na svůj „nusantarský (indonéský) islám“ a že mají bojovat za to, aby si jej uchovali, a spolu s ním i náboženskou toleranci a pluralitní charakter společnosti. Ten je skutečně ohrožený, nemá cenu, abychom před tím zavírali oči.
A záležet bude také na té zmiňované mlčící většině. Aby ji ty uvědomélé a toleratní elity dokázaly strhnout na svou stranu. Aby ta většina přestala být mlčící. Období nadcházejících pěti, sedmi let bude v tomto ohledu klíčové.
TOMÁŠ PETRŮ Tomáš Petrů působí jako vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR. Ve svém výzkumu se dlouhodobě věnuje moderním a soudobým dějinám Indonésie, přičemž se specializuje na otázku politického islámu a islámského radikalismu v Indonésii. Dále se zabývá tématem etnicity, identity a akulturace v Indonésii a malajském světě. Je editorem kolektivní monografie Grafitti, Converts and Vigilantes: Islam Outside the Mainstream in Maritime Southeast Asia, která vyšla v srpnu 2015 u vídeňského nakladatelství Caesarpress. |
