Já se bojím o evropskou bezpečnost, takže tedy i o naši bezpečnost, protože bezpečnost střední a východní Evropy je vždy ohrožena více než bezpečnost Evropy západní. Nepůjde-li dělat byznys, bude ohrožena i ekonomika.
Čeho se bojím? Říká se, že Trump je politik transakčního typu. Jeho pozice ve vyjednávání je velmi silná, a to nikoli pouze proto, že Amerika je vojensky nejsilnější země světa a že ona garantuje evropskou bezpečnost. Nejde jen o to, že Amerika má nejlepší technologie a dolar, o který se opírá globální finanční systém. Pokud to tak je, je třeba z toho vycházet.
Může se nám nelíbit, jak se Trump chová a z jaké transakční a byznysové filozofie vychází, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Z pozice síly Trump čeká na nabídku Evropy, kterou posoudí.
Jenže se na to podívejme. O clech na ocel a hliník jedná evropský komisař pro obchod. Trump asi čeká, že mu Evropa vzkáže, že potopí projekt rusko-německého plynovodu Nord Stream 2, to ale není portfolio komisaře pro obchod.
Nebo Trump čeká, že mu evropské země nabídnou, že budou více zbrojit (jak slíbily) a nakupovat více americké zbraně, aby se vyrovnal americký schodek. To ale nemůže slíbit nějaký evropský komisař pro to či ono. Velký politický obchod nemůže Trump uzavřít ani s německou kancléřkou Merkelovou, ani s francouzským prezidentem Macronem, kteří nemohou jednat za celou Evropu. EU chce zatím postupovat tak, že se odvolá k WTO, odmítne jednat pod tlakem a zavede mírná protiopatření.
Potíž je, že opatření oko za oko, zub za zub vyšlehají negativní emoce na obou stranách Atlantiku a mohou přerůst až v opravdovou obchodní válku. A nedělejme si iluze. Aktéři obchodní války nemohou být zároveň spojenci ve smyslu jeden za všechny, všichni za jednoho, jak je nastaveno v NATO. To, co se děje s ocelí a hliníkem i íránskou dohodou, představuje největší a nejakutnější bezpečnostní hrozbu od roku 1989.
