Baracka Obamu i Donalda Trumpa by sice toto zjištění rozzlobilo, ale v kruciálních otázkách je podle Rachmana zahraniční politika Trumpa i Obamy podobná.
Divoké rozdíly ve stylu zakrývají podobný přístup ke světu.
Oba se snaží vyvázat USA z Blízkého východu, což se nezamlouvá zahraničněpolitickému establishmentu ve Washingtonu, který za Obamy získal přezdívku „blob“. S tím, jak se stahují z Blízkého východu, kladou oba důraz na Asii. V případě Obamy to byla hlavní charakteristika jeho zahraniční politiky, ale dvě nejdůležitější akce Trumpovy zahraniční politiky se také týkají Asie – obchodní válka s Čínou i rozhovory o nukleárním arzenálu se Severní Koreou. Zvýšená podezíravost vůči Číně i nárůst obav ze severokorejského jaderného arzenálu byly ovšem na stole už za Obamy.
Oba prezidenti se obracejí na elektorát, který je zjevně unavený z válek. Takže se oba pokusili oslabit americké závazky po světě, a to tak, že vyplašili nejen „blob“, ale i americké spojence.
Některá Trumpova verbální prohlášení na adresu NATO („NATO je přežité“) z počátku jeho prezidentství vypadala jako odvrat od amerických norem (v Londýně už Trump tvrdil opak a NATO podpořil), ale byl to Obamův ministr obrany Robert Gates, kdo v roce 2011 prohlásil, že budoucnost NATO bude „temná“, pokud se Evropa bude spoléhat na Američany ve věci vlastní bezpečnosti.
Podobnosti v instinktech obou prezidentů jsou jasnější po odchodu Johna Boltona z funkce poradce pro národní bezpečnost. Hlavní neshody mezi Boltonem a Trumpem se týkaly prezidentovy snahy jednat s Íránem, KLDR a hnutím Taliban v Afghánistánu. Vyhlášený jestřáb Bolton se toho děsil, ale Trump byl rozhodnut jednat. Po prvních měsících ve funkci, kdy Trump mluvil o „ohni a zlobě“, se americký prezident zjevně snaží o strategii ve smyslu „diplomacie na prvním místě“.
V obou případech se prezidenti srážejí s „blobem“. Obama byl kritizován za měkkost a slabost, zatímco Trump je obviňován z izolacionismu. Debata o Afghánistánu to ilustruje. Obama i Trump přišli do úřadu plni skepse vůči americké vojenské přítomnosti. Oba se nechali přesvědčit, aby tam poslali víc vojáků, ale nakonec je oba začali v posledním stadiu svého prezidentství zase stahovat.
Příběh dvou zrušených preventivních leteckých útoků ukazuje na další společnou vlastnost, a tou je zdrženlivost. V roce 2013 Obama v poslední minutě zrušil útok na Sýrii, který měl potrestat Asada za použití chemických zbraní. V roce 2018 Trump v reakci na další chemický útok využil letecké údery – a poprvé v kariéře byl pochválen oběma americkými partajemi za to, že opravil Obamovu chybu. Tato gesta ale nezměnila trajektorii vývoje konfliktu v Sýrii. A po nedávném íránském útoku na saúdská ropná zařízení se Trump – podobně jako Obama v Sýrii – rozhodl na poslední chvíli ignorovat své poradce a bombardování Íránu zrušil. Trumpova tvrdá rétorika zakrývá fakt, že dává přednost diplomacii před použitím síly.
V jiných věcech tu jsou samozřejmě rozdíly. Obama respektoval mezinárodní dohody, zatímco Trump je skeptik. Vycouval z Pařížské klimatické dohody a některých dalších smluv. Protekcionismus je také novinka amerického prezidentství, minimálně od roku 1945. Noví demokratičtí kandidáti na prezidenta jsou ale ještě větší protekcionisté než Trump.
Tolik Rachman.
Naše poznámka:
Text pomíjí Trumpův důraz na transakčnost v zahraniční politice i deklarovanou nepředvídatelnost. A jistou podobnost obou pánů lze hledat i v pokusu napravit vztahy s Ruskem (v Trumpově případě s Putinem), což se v obou případech záhy nepovedlo.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Insitut pro politiku a společnost.
