Je otázka, jestli má současný vývoj nějakou racionalitu. Oslavují trhy schválení záchranného balíku pro evropskou ekonomiku? Nebo berou v úvahu boj s pandemií a cítí nějaké lepší vyhlídky pro Evropu než pro USA? Nebo jde o nejistotu spojenou s americkými prezidentskými volbami? A bojí se trhy spíš toho, že vyhraje „nepředvídatelný“ Trump, nebo socialista Biden?
Nejistotu spojenou s volbami trhům nikdo nebere, možná bude euro posilovat až do podzimních prezidentských voleb v USA. Není však žádný důvod domnívat se, že Evropa vyjde z krize silnější, a to ani ekonomicky, ani epidemiologicky.
Co se epidemie týče, už i Německo je velmi znepokojeno rozpukem lokálních ohnisek. Z Itálie sice přicházejí dobré zprávy, ale v Belgii a ve Španělsku už se mluví o druhé vlně. Oproti tomu dynamika nárůstu infekce v tzv. americkém slunečním pásu zjevně klesá. Ale leccos se může ještě změnit.
Evropský záchranný balíček je sice úctyhodný, ale je otázkou, zda míří správně. Není jasné, jak pomůžou peníze na zelené projekty a digitalizaci, chronické podinvestování evropských ekonomik zůstane realitou. Nejistota ohledně vývoje infekce bude dál poškozovat turistický ruch a nerovnováhy ve vývoji různých ekonomik v eurozóně se budou jen zhoršovat.
Amerika sice zažije gigantický ekonomický propad, ale podobně jako v případě minulé krize po roce 2008 má všechny předpoklady vyhrabat se z krize rychleji a s větším růstem. A to s Trumpem i bez něj. Tamější ekonomika dokáže reagovat rychleji a dynamičtěji a rovněž vývoj a výroba vakcín a léků se bude odehrávat spíše v USA než v Evropě.
…
Andreas Kluth přináší pro server Bloomberg zajímavý pohled na soupeření Číny a USA, jež přechází v otevřenou animozitu:
Obě země se obviňují kvůli covidu-19, zavírají si vzájemně konzuláty, chřestí zbraněmi v Jihočínském moři, eskalují obchodní i technologickou válku.
Leckdo říká, že to je nová studená válka. Ale to není přesné označení. Na konfliktu není nic studeného ani zmrzlého a svět není tentokrát rozdělen do dvou protichůdných táborů.
Jde spíše o to, čemu se říká Thukydidova past. Je to tendence k válkám, když stát na vzestupu začne vyzývat dominující mocnost. Vzestup Athén také znepokojil Spartu.
Nejvíc to ale připomíná soupeření britského impéria a německého císařství po sjednocení Německa v roce 1871. Jako dnes i tehdy byla éra průmyslové a technologické revoluce. Velká Británie – jako dnes USA – byla demokracií, která věřila ve svobodný trh. A Británie podobně jako USA po 2. světové válce byla v systému Pax Britannica garantem mezinárodního pořádku v obchodě a financích.
Dnešní Čínu připomíná tehdejší Německo. Autokratický stát, který se začal industrializovat později, ale chtěl předběhnout lídra státem řízenou a nacionalistickou ekonomickou politikou. Německo také chrlilo patenty a technologie, nabízelo alternativy ke standardům rivala. Britové v telekomunikacích vsadili na technologie italského vynálezce Marconiho. Němci prosazovali svoje technologie firmy Telefunken.
Německo se rozhodlo vybudovat železnici Berlín–Bagdád, získat přístup k Indickému oceánu a obejít britské námořnictvo. Zde je pro změnu paralela s čínskou novou hedvábnou stezkou. Analogií k Bismarckovi může být Teng Siao-pching, který dohlížel na industrializaci země.
Si Ťin-pching spíš připomíná císaře Viléma, bratrance britského krále George V. Ten sice obdivoval vše anglické, ale podporoval tvrdý militarismus a sám si převlékal uniformu několikrát denně. Si Ťin-pching sice posílá vlastní dceru, aby studovala pod pseudonymem na Harvardu, zároveň ale provádí zahraniční politiku, která chce celému Západu nakopat zadek.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
