Politici a vlády rozdávají štědré půjčky, aby snížili riziko vlny bankrotů a masové nezaměstnanosti. Další krok je přímé zestátňování firem – a v tom nyní Itálie v Evropě vede.
Během uplynulých třiceti let se Itálie odvracela od státem řízené ekonomiky, která v zemi dominovala od 30. let. Když byl guvernérem italské centrální banky vlivný Mario Draghi, Itálie spustila jeden z nejambicióznějších privatizačních programů v západní Evropě, od bank po sítě. Přerozdělování zůstalo na 49 procentech, ale stát spustil strukturální reformy a otevřel se privátním investicím.
Nová koaliční vláda Demokratické strany a levicového Hnutí pěti hvězd to zastavila. Minulý týden byly znárodněny aerolinie Alitalia a dostaly injekci 3,5 miliardy eur. Banka Cassa Depositi ovládaná státem získala sedmiprocentní podíl ve firmě Euronext, což s sebou nese státní převzetí italské burzy Borsa Italiana. Tatáž státní banka získala kontrolní podíl ve firmě Nexi, která se soustředí na digitální platby. Stát též usiluje o to, aby od rodiny Benettonů získal firmu Autostrade, která provozuje dálnice a mosty.
Poradkyní premiéra Conteho je profesorka Mariana Mazzucatová, dlouhodobá podporovatelka státních intervencí. Hnutí pěti hvězd hájí znárodnění bank, sítí a infrastruktury už od svého vzniku v roce 2009. Demokratická strana už také opustila své reformní instinkty z doby Mattea Renziho.
Italská historie státních intervencí je přitom přinejmenším smíšená. Po velké hospodářské krizi fašistický režim založil institut pro průmyslovou rekonstrukci, který ale fungoval i v poválečné ekonomice. Leckdo institutu dosud dává zásluhy za to, že Itálie v 50. a 60. letech rychle rostla. Pro jiné byl zase takový růst přirozený v rámci poválečné rekonstrukce i tranzice od zemědělské ekonomiky k ekonomice víc průmyslové. A jisté je, že v 70. a 80. letech se mnoho státních firem stalo výkladní skříní neefektivity a nehospodárnosti.
Nyní se v Římě doufá, že nová vlna znárodňování umožní investiční vlnu po více než dekádě snižování investic.
Itálie v tom není sama. Francie podle autora vlastně nikdy neopustila model státního dirigismu. A dokonce britští konzervativci už vyměnili thatcherismus za podporu dělnické třídy na severu Anglie.
…
Gideon Rachman píše ve Financial Times o tom, že ruský prezident Putin, turecký prezident Erdogan a saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán (MBS) mají mnoho společného. Jsou to všechno nacionalisté s ambicí regionální expanze. Jsou to všechno autokraté, kteří centralizují moc a s opozicí se vůbec nemažou. Všichni věří v diplomacii osobních vztahů. Jako mafiánští kmotři mohou být pak ale s někým jeden den přátelé a druhý den zahořklí nepřátelé. Jejich zájmy na Blízkém východě a v severní Africe mohou být často v konfliktu. Když se rivality vymknou kontrole, civilisté trpí.
Vztahy mezi Erdoganem a Putinem jsou především zvláštní. Oba straní různým stranám konfliktu hned na třech různých místech: v Sýrii, v Libyi a v Náhorním Karabachu. Občas se střetnou přímo. V roce 2015 sestřelili Turci ruskou stíhačku, turečtí vojáci zase byli zabiti při ruském bombardování Sýrie. Stejně je ale spojuje kamarádství svého druhu. Turecko nakoupilo ruské protiletadlové střely S-400, a když proběhl proti Erdoganovi v roce 2016 puč, Putin rychle nabídl podporu, zatímco Amerika mlčela.
Důvod, proč si oba instinktivně rozumí, souvisí s tím, proč se střetávají. Oba jsou protiameričtí autokraté, kteří okamžitě rozšiřují svůj vliv tam, kde Amerika vytvoří mocenské vakuum. Jsou akční a jsou ochotní jednat, zatímco se EU drží stranou. Třetí hráč je MBS, ten je ale úzce spojen s Washingtonem. Ochota použít násilí ovšem spojuje všechny tři.
Do určité míry nula od nuly pojde, jejich zájmy se vzájemně ruší. Tureckem podporovaná vláda v Libyi bojuje s rebely, které drží Rusko a Saúdové. Turecko zase podporuje Katar a Muslimské bratrstvo. Spolupráce Turecka s Íránem rozčiluje Saúdy apod.
Rusko-saúdské vztahy jsou komplexnější. Putin rehabilitoval MBS, když si s ním okázale plácl „high five“ na summitu G20 po vraždě Chášukdžího. O cenu ropy se ale obě země perou jako psi.
Všichni tři lídři musejí hledat kompromis mezi populárními výboji v zahraničí a domácí stabilitou. Veřejné mínění se může proti nákladným výbojům obracet, zvláště když výboje přestanou být úspěšné a vítězné.
V době anexe Krymu se v Rusku žertovalo, že lidé mají na výběr mezi ledničkou a televizí. Lednička byla prázdná, ale televize byla plná oslav vojenských úspěchů. Ale s tím, jak ekonomika uvadala a nacionalistická horečka opadla, musel Putin čelit „ledničkovým“ protestům.
Podobně MBS. Válka v Jemenu nejprve nadchla mnoho mladých Saúdů. Jenže vítězství jaksi nepřišlo a saúdská ekonomika také velmi trpí nízkými cenami ropy. S tím, jak se žádné z těchto tří ekonomik nedaří, vzroste zase poptávka demonstrovat sílu mimo vlastní území. Nebezpečí srážky těchto tří se tedy blíží.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
