Můžeme se též donekonečna dohadovat o tom, jestli je Trump hloupý narcista, nebo má naopak doktorát na to, jak hloupého jen předstírat.
Především ale platí, že jeho výsledky v oblasti zahraniční politiky vůbec nejsou špatné. Otázka samozřejmě je, jestli to jsou výsledky politiky, protože nevíme, jestli něco takového existuje, ale říkejme tomu prostě výsledky nebo stav věcí.
Podívejme se především na Blízký východ, který byl před Trumpem patrně největším globálním zdrojem výbušnosti a nestability. Jak je to dnes? Jistě to není většinou nejpříjemnější místo k životu, ale to také není Trumpova starost. Bohaté arabské země v Zálivu dnes jedna po druhé uzavírají smlouvy o spolupráci s Izraelem, což bylo před čtyřmi lety něco naprosto nemyslitelného a nepředstavitelného. Sunnitští fundamentalisté jsou na ústupu, Islámský stát možná není ještě zapomenut, ale z médií se vytratil.
Syrskému prezidentu Asadovi dal Trump raketovým útokem jasně najevo, že chemické zbraně se používat nebudou.
Zrušení smlouvy s Íránem bylo správné. Zrušení embarga Írán využíval k podpoře svého vlivu v regionu a svých paramilitaristických výsadků v různých sousedních i nesousedních zemích. Pokračoval vývoj i produkce raket. Zabití generála Sulejmáního region nedestabilizovalo a ani to nevyvolalo agresi Íránu, právě naopak. Ano, v regionu soupeří ega a ambice Putina, Erdogana i saúdského prince bin Salmána, ale jejich zájmy se v mnohém vzájemně ruší.
Je to provázáno i s domácí politikou. Trumpův důraz na americkou energetickou bezpečnost je naprosto klíčový, Amerika už není na tomto regionu závislá.
Smysl dává i Trumpova politika vůči Číně. Jeho administrativa rozpoznala, že Čína je nebezpečná komunistická totalita, která orwellovsky sleduje, boduje a hodnotí své obyvatelstvo a chce tento systém také skrze svoje firmy a sítě 5G vyvážet do celého světa. Amerika chápe, že Čínu je třeba zadržovat a zatlačovat, a v oblasti technologické závislosti dokonce konfrontovat, zároveň je ale možné s Čínou normálně obchodovat v oblastech nestrategického charakteru.
Je jedině správné, že Amerika tlačí – podle leckoho až drsně – své evropské spojence k tomu, aby nebudovali závislost na čínských technologiích a aby v tomto ohledu nebyli zranitelní.
Co se Evropy týče, Trumpův důrazný odpor vůči rusko-německému plynovodu Nord Stream 2 je naprosto pochopitelný. Proč by měla Evropa zvyšovat svou závislost na ruském plynu? A proč by ji v tom měl podporovat americký spojenec, který zaštiťuje její obranu a poskytuje jí jaderný deštník? Německo se plete, když doufá, že tento tlak s Bidenem případně poleví. Nepoleví. Možná to jen Amerika ještě jednou zkusí více po dobrém.
Oznámené oslabení americké vojenské přítomnosti v Evropě a stahování vojáků z Německa lze považovat za chybu. Na druhou stranu, jak jinak Němcům vysvětlit, že mají plnit výdaje na obranu, k čemuž se v rámci NATO smluvně zavázali? Třeba je to stále jen varování, přesun ještě nezačal. Kromě toho za Trumpa došlo k posílení východního křídla NATO a nějaká americká vojenská základna v Polsku bude. To je dobře i pro nás. A co se KLDR týče, není s rakeťákem – až na nějaké kuriozity – víceméně klid?
Jednou větou lze též napsat, že když Trump dává jasně najevo, že ilegální překračování hranice států, zvláště je-li provozováno masově, není normální, a už vůbec ne vítané, je to nějaký signál pro celý západní svět. Jestli k tomu bylo, či nebylo třeba stavět zeď, považuji vcelku za vedlejší.
Netvrdím, že výše zmíněné je výsledkem promyšlené politiky. Faktem ale je, že Trump v zahraničních vztazích většinou dělá, co říkal, že dělat bude, a to vyvolává jistý respekt.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
