Co zabydlený ? Inkulturovaný jsem!

Církev moje je církví viditelnou, se vším všudy. Media používají obrazy žen, lichotí tím ženám, svádějí muže. Za rok služby na úrazovce jsem získal i v anatomii obraz úplnější. Nemlich církev, patří k ní všechno, co k lidem, ba i víc, neb je i nikou pro slabší, úspěšní bývají jinde. Tak publikum zná osobně spíše vězeňské kaplany, než kanovníky. V čase a zemi, kde je církev plošná, je vskutku obecná. Náš rok ´89 není vyjímkou, seriál katastrof počínaje pozemkovou reformou 1923! ve prospěch připravených, vybraných a divokou privatizací nedávnou nekonče. Do mezidobí se nám vejde arizace, vyhánění, kolektivisace, znárodnění, cokoliv libo. Čekat heroismus snad jen pro zázraky milovné. Biblické lejno není hanlivé, je to jen to, co se odkládá. Bible není chlapeček, co má v nočníčku ee, resp. nezralou maminku s roztříštěným životem a neasimilovanými emocemi. Pro sedláka bylo lejno to nejcennější, situoval jej do dvora, neb se kradlo. Kontinuita i evangelií je zřejmá, řecká redakce změnila jen málo. Ani písmeno ze Zákona, ne tedy zákon, ale i jen literu text chrání. Občas i církev podobně jako experimentální archeolog věci teprve objevuje. Konečně onen bolestný rozchod se Synagogou není snad poslední věc dějin. V agentuře uvízli i katolíci, je to jen výraz zodpovědnosti, modlitba vede nutně k uvázání velblouda, než se započne modlení. Ovšemže hodnoty nejsou kosmické, ale osobní. Právě že ´89. byl tak málo dialogem, aby se společnost nerozhádala, že ano, bylo možné číst cokoliv po svém. Chamtivci byli chamtiví a zejména viděli chamtivost cizí. Žil jsem asi na jiných místech, chamtivost mi nevadila až do momentu, kdy jsem byl tvrdě konfrontován s nevymahatelností práva, nefunkčností státu. A nejen státu. Hejtmanské zvyky. Z mediciny je mi blízká chirurgie, je to nějak čisté řešení, ač teče krev.