Z královny bílé stopy se prakticky přes noc stala špičková manažerka. Ta proměna je vidět na první pohled. Kateřina Neumannová (34), olympijská vítězka, dvojnásobná mistryně světa, osmnáctinásobná vítězka závodů Světového poháru a tak dále a tak dále... Ojíněný kulich s českou vlajkou a logy sponzorů vyměnila za luxusní kabelku přes rameno. Sluší jí to, i když, jak sama přiznává, svalové hmoty jí ubývá a místo ní se objevují nějaké ty špíčky. Naše „zlatá Katka“ má za sebou stovky rozhovorů, takže ji hned tak něco nerozhází. Tím spíš, že se teď coby šéfka organizačního výboru mistrovství světa v Liberci pilně učí hrát manažerské hry. A zvládnout práci, kterou má rozplánovanou na minuty. „Původně jsem dneska měla mít volný den,“ omlouvala se, „jenže je všechno jinak.“ Na schůzku se přiřítila zplavená podobně jako do cíle olympijského závodu v Pragelatu, protože se zasekla u právníků a na rozhovor běžela. „Už za půl hodiny ale budu muset vypadnout,“ krčila rameny. Musí neodkladně na Pražský hrad. Kvůli jednání o závodu Pražská lyže, který uvidí Hradčanské náměstí den před Silvestrem. „Ptát se můžete když tak ještě v autě, vezmu vás s sebou.“ A tak jsme jeli. 
LN Sedmnáct let jste byla součástí vrcholového sportu. Neměla jste někdy chvíle, kdy jste se těšila na nějaký hřích, který si dopřejete „potom“? Že budete třeba nosit vysoké podpatky, malovat se, popíjet, jíst, na co máte zrovna chuť?
Samozřejmě že jsem o nějakých hříškách občas přemýšlela. Ale že bych se nejvíc těšila zrovna na to, že se začnu víc líčit, to asi ne. Zrovna dneska jsem vyletěla z bytu tak rychle, že jsem stihla jen rychlonátěr, jak říkám. Já tyhle věci moc neřeším. Když se ale podívám na svoje starší fotky, myslím, že o sebe dbám dneska víc. Přece jen když člověk sportuje, tak ho moc nebaví mýt si hlavu po každém tréninku. Na druhou stranu, na nehtíky a podobné věci mám teď dokonce míň času než dřív. Už třetí týden se třeba nemůžu dostat ke kadeřníkovi. Když jsem závodila, těšila jsem se hlavně, že už nebudu muset přemýšlet, jestli dneska večer můžu zajít na víno nebo jít pozdějc spát. A taky na pohodu ve vztahu k Lucce. Dříve mělo totiž všechno svůj řád po hodinách. Bylo jedno, jestli je pondělí, úterý nebo neděle, každý den vypadal stejně. Dvakrát denně trénink a mezitím odpočinek. Všední dny ale mám vlastně dneska stejně hektické jako tehdy. Jen se snažím držet si alespoň volné víkendy kvůli malé. Párkrát už jsme se teď spolu svezly na běžkách i sjezdovkách, což se mi dřív nedařilo.
LN Jaký je váš „život po životě“? Určitě to musí být šok pro tělo i pro duši, když závodník ukončí kariéru. Jak moc se třeba teď, bez tréninkových dávek, musíte omezovat v jídle?
Já jím hrozně. Teď nemám na mysli to, co jím, ale pravidelnost. Ráno vstanu a během půlhodiny musím z domova vystřelit. Takže si většinou vezmu do tašky takový ty jogurty, co se pijou, k tomu maximálně banán, snídám v autě. Někdy si na oběd čas najdu, jindy mi něco přinesou do kanceláře anebo si koupím bagetu. Snažím se jen hlídat, abych se necpala večer. Zrovna včera jsem ale zašla na večírek Mercedesu a tam jsem si teda tu kachnu dala. Bez knedlíků, jen se zelíčkem, i když knedlíky mám dost ráda. Já ale žiju v takovém shonu, že na přibírání kilogramů nemám čas. Váha mi zůstala stejná, možná mám dokonce o kilo dvě méně, než když jsem trénovala. Jen pozoruju, že mi trochu odešla svalová hmota a místo toho tam bude nějakej ten špíček. A změnu cítím i při lyžování.
LN Víc se zadýcháváte?
Samozřejmě. A taky mám teď menší sílu. Když jsem si to dřív hnala několik kilometrů po rovině, nic mě nebolelo, nezadýchávala jsem se, zdálo se mi, že letím. Bylo to skvělý. Teď už to neutáhnu silově. I když síly mám pořád ještě celkem dost...
LN Jak moc vám chybí adrenalin ze závodění? Euforie z vítězství? Nehledáte to někde jinde?
Já mám adrenalinu až až. Sice v úplně jiné rovině, ale ty boje, drobná vítězství či prohry zažívám pořád. Když někdy vidím závody Světového poháru v televizi, šije to se mnou. Na druhou stranu jsem si ale strašně moc začala uvědomovat, co všechno závodu předchází a co všechno se musí úspěchu obětovat. Takže chuť vrátit se mě hned přejde. Tím, že jsem naskočila znovu do velké zátěže, vlastně ani nemám čas nad tím vším přemýšlet. Jen když je venku hezky a na horách leží pěkný sníh, docela mě mrzí, že musím trávit čas v autech a v pražské kanceláři. Nejhorší to bylo na jaře, kdy jsem první dva měsíce po sezoně měla relativně volné. 
LN Jednou jste řekla, že vám lidi odebírají energii. Jak jste to myslela?
Šlo třeba o autogramiády. Věčně jsem běhala po lesích, a najednou jsem se někde podepisovala třeba stovkám lidí. A každý ten člověk na vás zaměří jakousi pozornost, po čase jsem se cítila vyřízená, energeticky vyprázdněná. Dnes taky občas něco podobného cítím, když musím komunikovat s mnoha lidmi. Večer pak bývám kolikrát ubitější než kdysi po tréninku.
LN Fyzioterapeut Pavel Kolář nedostatek času řeší tím, že se naučil spát jen čtyři hodiny a energii šetřit i tak, že mluví potichu. Nenašla jste si nějakou svoji metodu?
Zrovna tohle by mi šlo těžko. Já zkrátka potřebuju spát osm hodin, a když se mi to nedaří víc dnů po sobě, trpím. Řekla bych ale, že energie mám zatím celkem dost.
LN Nezdá se vám někdy o tom, že ještě pořád závodíte?
Ne. Já si stejně nikdy svý sny moc nepamatovala. Sem tam se mi ještě zdá, že servismani ve své buňce nestihli namazat lyže, vnímám ve snu ten stres. Už dlouho se mi ale něco podobného nezdálo.
LN Po olympiádě v Turíně jste byla miláčkem národa. Nad cílovým záběrem, kde jste ležela ve sněhu s Luckou v náručí, nezůstalo jedno oko suché. Jenže teď se z vás stala manažerka a kolem vás se objevila spousta problémů, musíte čelit útokům z různých stran, pomluvám. Nemáte někdy pocit, že vlastně v nové roli trochu hazardujete se svým dobrým jménem, které jste si během kariéry tak tvrdě vydřela?
Pro mě je ten olympijský závod historií, i když denně potkávám spoustu lidí, kteří na něj pořád vzpomínají, pořád ještě mi k němu někdo gratuluje. Možná dokonce mnozí ani nezaregistrovali, že jsem letos v zimě vyhrála další mistrovství světa. Ale mým cílem nikdy nebylo postavit se na piedestal a zůstat do konce života nějakou modlou. Během několika let by si na mě stejně moc lidí ani nevzpomnělo, možná až na pár mých fotek připíchnutých někde na stěně. I proto jsem chtěla začít nový život a vydala se cestou sportovního managementu. A když člověk vstoupí do tohohle světa, dříve nebo později šlápne někomu na kuří oko, stane se pro někoho soupeřem. S tím jsem víceméně počítala. Ten vstup do manažerského života byl navíc z mé strany velice razantní, dokonce možná víc, než bych si byla přála. Dobré je to v tom, že mě v budoucnu může máloco překvapit.
LN Kdysi jste prohlásila, že nebýt vašeho manažera Josefa Jindry, olympijské zlato byste patrně nikdy nezískala. Jenže v médiích se v poslední době o tomto muži mluví i v souvislosti s tím, že právě on stojí za vaším zvolením na nevděčný post předsedkyně organizačního výboru MS v Liberci. A také, že je otcem vaší dcerky...
Já bych se nejdřív ráda vrátila na začátek vaší otázky. V mé sportovní kariéře hráli významnou roli dva muži. Tím prvním byl trenér Standa Frühauf, a mně by bylo skutečně velice líto, kdyby na něho někdo zapomněl. Bez Standy bych totiž zlatou medaili nikdy nezískala. Až o mnoho let později se objevil Josef a pomohl vytvořit skupinu lidí okolo mě. Tedy takový poslední, docela složitý krok na mé sportovní cestě. O Josefovi jsem si samozřejmě spoustu věcí taky přečetla, můžu ale mluvit pouze za sebe. Já žádné negativní zkušenosti, které popisují různá média, nemám a rozepře mezi nás novinové články určitě nevnesou. Myslím si ale, že tahle otázka by měla směřovat spíš k Josefovi.
LN Píše se občas také o tom, že s vámi zdařile manipuluje. Co tomu říkáte? 
Já říkám, že se jmenuji Neumannová a závody za mě nikdo nevyhrával. Nezastírám, že mám kolem sebe lidi, včetně Josefa, na jejichž rady hodně dám a kteří mi pomáhají v rozhodování. Já si z těch všech názorů skládám jakousi mozaiku, ale v žádném případě se věci nemají tak, že pan Josef Jindra řekne: „Kačenko, udělej tohle a takhle“, a já to někde poslušně odpapouškuju. Je ostatně celkem běžné, že kdo dělá zásadní rozhodnutí, má kolem sebe poradce, kteří jsou více čí méně viditelní. Člověk přece nemůže znát úplně všechno.
LN Když jste závodně lyžovala, výsledky jste měla prakticky ve svých rukou. V byznysu ale fungují jiné zákonitosti. Jak moc je pro vás těžké zvyknout si na ně?
Svět byznysu je hlavně podstatně méně čitelný. Výsledek ve sportu sice může ovlivnit i nemoc nebo promazané lyže, ale když jsem měla formu a dostatečně natrénováno, bylo zřejmé, že závod s největší pravděpodobností dopadne dobře. V byznysu těch vnějších faktorů existuje daleko víc než ve sportu. Musím se teď rychle učit některé hry, co se tam hrají.
LN Hry? Jako sportovkyně jste působila dojmem otevřeného a přímého člověka. Jak vám ty manažerské hry jdou? A baví vás?
Příliš velký hráč určitě nejsem. Na druhou stranu se ale docela učím. Vím už například, že si musím spoustu věcí nechávat pro sebe, šetřit informacemi, uvážit, jak a kdy je poskytovat. Rozhodně v byznysu není možné v dobré víře všecko vyslepičit.
LN Už jste se v nové funkci setkala s uplácením?
Určitě ano.
LN Můžete být konkrétnější?
Snažíme se třeba jednat s dodavateli některých zařízení, která by měla sloužit při Světových pohárech nebo na mistrovství světa. Dodavatelé tam dostanou nějaký svůj byznys, zakázku. Takže by bylo dobré, kdyby firmu taky prezentovali a stali se třeba partnery závodů. A já jsem se už setkala s tím, že mně prostě oznámili, že nemohou, že bývalému vedení slíbili, že někde odevzdají nějaké peníze... To se pak samozřejmě domluvit nemůžeme. 
LN Na vrcholu své kariéry jste měla k dispozici desítky lyží. Kolik vám jich na Zadově zůstalo?
Když jsem skončila se závoděním, měla jsem asi 65 párů. Nějaké jsem vrátila Madshusu, další si vzal servisman, na některých jezdí nadějní junioři, asi také sponzoři a vlastně ani nevím, kdo ještě. Nechala jsem si jen troje nejlepší z těch, na kterých jsem závodila poslední sezonu, na klasiku a bruslení. Ale na tu mou současnou „turistiku“ je jich už trochu škoda. Takže stojí v garáži.
LN Co se stalo s vašimi zlatými olympijskými lyžemi?
Jednu si nechali v Norsku v muzeu firmy Madshus. A tu druhou jsem měla dlouho v lyžárně na Zadově. Teď právě je ale v Národním muzeu v Praze, kde chystají výstavu Zlatá stopa. Půjčila jsem jim ji i s botou.
LN Postavila jste se vůbec ještě po olympiádě na tyhle výjimečně „vychytané“ lyže?
Ne. Zajímavé je, že svůj zenit měly za sebou už na olympiádě v Itálii. V té době byly minimálně tři roky staré, což není úplně obvyklé. Běžně se totiž lyže tak po dvou letech mění. Tenhle model byl vlastně „výběhový“, i designově. Takže mi jich teď ani moc líto není. Mimochodem, zrovna na tomhle páru jsem vyhrála své první mistrovství světa v Oberstdorfu, rok před olympiádou.
LN Nepřemýšlela jste o tom, že je nějaké šikovné lyžařce věnujete?
U nás v Čechách není nikdo, kdo by si je zasloužil. A dávat je někomu do zahraničí se mi nechtělo.
LN Říkáte, že si je žádná nezaslouží? Chcete říct, že se vaše nástupkyně málo snaží?
Nějaké mladé holky u nás samozřejmě na madshuskách jezdí, ale ve výkonnosti mají ještě dost velké rezervy. Špičkové lyže výkon lyžaře dolaďují už jen o pár procent, takže si myslím, že k tomuhle páru by měl člověk opravdu už mít odpovídající výkonnost.
LN Myslíte si, že se tady ještě někdy objeví nějaká nová Kateřina Neumannová?
Někdy určitě jo. Ale z generací, na které teď dohlédnu, těžko. K olympijským medailím asi máme v tuhle chvíli hodně daleko. Zaplaťpánbůh že máme momentálně tak úspěšné kluky. My ale nemůžeme reálně čekat, že v našich podmínkách bude někdo takový jako Neumannová pořád na skladě.
