Výsledkem bylo osm mrtvých a 12 zraněných. Soud za to pachatelce vyměřil nejvyšší trest; v březnu 1975 byla jako poslední žena v Československu popravena.
V červenci 1973 přišel redakcím Svobodného slova a Mladého světa dopis s nanejvýš znepokojivým textem: "Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti možnému znevážení mého činu a také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy... Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí."
Hepnarová se na pomstu dlouho připravovala
Autorem dopisu byla řidička z povolání Olga Hepnarová. Tato drobná dívka se na svou pomstu společnosti dlouho připravovala. Původně zvažovala vykolejení vlaku nebo střelbu do lidí na Václavském náměstí. Nakonec se ale rozhodla pro jiný scénář. Vypůjčila si nákladní Pragu RN a 10. července 1973 krátce před druhou odpolední s ní na pražské třídě Obránců míru (nyní Milady Horákové) vjela na chodník.
Auto se plnou rychlostí vřítilo do skupinky zhruba 25 nic netušících lidí, kteří čekali na tramvaj. Před rozjetou pragovkou prakticky nebylo úniku. Tři osoby zemřely na místě, pět později v nemocnici. Dalších 12 lidí bylo zraněno, z toho šest těžce.
Hepnarová po činu zůstala sedět v kabině auta. Podle svědků se nesnažila utéct, ani nejevila známky rozrušení. Při vyšetřování neskrývala, že svůj čin pečlivě plánovala. Záměrně si vybrala frekventovanou zastávku, která navíc nebyla od vozovky oddělena vysokým obrubníkem. Plusem pro ni bylo i klesání ulice, které umožnilo autu nabrat vysokou rychlost.
Motiv krvavého činu byl zřejmý, i když normálnímu člověku sotva pochopitelný. "Chtěla jsem se pomstít celé společnosti, včetně mé rodiny, neboť všichni se ke mně chovají nepřátelsky," prohlásila Hepnarová soudem.
Při jiné příležitosti se označila za otloukánka, přičemž se cítila být jakousi mluvčí všech podobných lidí.
S dětmi příliš nevycházela
Olga Hepnarová pocházela z dobře situované rodiny. Její otec byl bankovní úředník, matka pracovala jako zubní lékařka. Na základní škole patřila Hepnarová k výborným žákům, nicméně s ostatním dětmi ze třídy příliš nevycházela. V pozdějších letech si přestala rozumět s rodiči a okolím, následovaly potíže s navazováním kontaktu s lidmi. Jako třináctiletá se pokusila otrávit léky a necelý rok strávila v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech.
Po základní škole se Hepnarová vyučila uměleckou knihařkou, ale v oboru nepracovala a postupně vystřídala několik zaměstnavatelů. Podle lidí, s nimiž přišla do kontaktu, byla zvláštní: málomluvná, uzavřená a bez přátel. Více než lidi měla ráda svého trabanta, kterého těsně před činem shodila ze skály.
Soudní znalci shledali u Hepnarové poruchu osobnosti, konstatovali však, že netrpí žádnou duševní chorobou, a je tudíž za svůj čin plně odpovědná. V dubnu 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinnou z osminásobné vraždy a odsoudil k trestu smrti. Verdikt pak potvrdily i odvolací soudy. Žádost Olžiny matky o milost pro její dceru prezident republiky zamítl.
Hepnarová byla popravena 12. března 1975. Těsně před exekucí v pankrácké věznici se psychicky zhroutila. Kladla odpor a k šibenici musela být doslova dovlečena. Žádná jiná žena už poté v Československu popravena nebyla.
Činem Olgy Hepnarové se v říjnu 2005 nechal inspirovat takzvaný lesní vrah Viktor Kalivoda. "Cítil jsem, že po mně chce, abych pokračoval v tom, co provedla ona," prohlásil muž, jenž měl na svědomí tři lidské životy. Doživotní trest si odpykával ve Valdicích na Jičínsku, kde v září 2010 spáchal sebevraždu.
