Každodenně vyrážejí na silnice tisíce automobilistů s vědomím, co všechno se jim může přihodit. Většina si však možné důsledky nepřipouští. Ani nemůže, jinak by vůbec nemohli usednout za volant. Podobný klid mohli prožívat čtvrtkař a překážkář David Nikodým, sprinter Martin Šimůnek a vícebojař Kamil Damašek, když odjížděli z hotelu FIS.
Tragickou chvilku ze čtvrtka 23. října roku 1997, která pro první dva znamenala cílovou šachovnici, však už nikdo vrátit nedokáže. Prvním z atletů, kdo se to dopoledne o neštěstí dozvěděl, byl desetibojař Tomáš Dvořák, jehož premiérový titul mistra světa z Atén se ještě leskl novotou. „Zavolala mi na pokoj recepční, že se stala bouračka a že tam máme jet. Půjčil jsem si auto od trenéra Michala Pogányho a jeli jsme s výškařem a čtvrtkařem Pepou Rousem. Proti nám jeli hasiči, slyšeli jsme helikoptéru, tak si říkám – něco se muselo stát v té blbé zatáčce. Pak jsme viděli Kamilovo auto, rozbité o obrovský balvan. Zle pochroumaného Kamila už odvezl vrtulník, kluci leželi za svodidly pod dekami. Identifikoval jsem je, bylo to přesmutné,“ vybavuje si Dvořák, nyní šéftrenér české atletiky.
Poslem špatných zpráv
Jan Potměšil ochrnul po havárii. A je lepší herec než Brad Pitt |
Hořké chvilky však ještě neskončily – policisté ho požádali, aby zajel do hotelu pro pasy mrtvých kamarádů. „Davidův jsem měl na pokoji, kde s námi bydlel ještě Kamil. Pro Martinův jsem musel za Evou Kasalovou, právě se vrátila z tréninku,“ zmíní tehdejší půlkařku a nynější manželku Romana Šebrleho, která chodila právě s Martinem Šimůnkem. „Ptala se, co se stalo. Musel jsem jí to říct, ona mi v šoku dala facana, vyhrkly jí slzy a já jel s pasy zpátky. Holt jsem se stal poslem špatných zpráv,“ povzdechne si.
Podobně prožíval situaci Šebrle, pozdější světový rekordman a olympijský vítěz. „S Tomášem Janků jsme vezli dvě atletky na nádraží do Liptovského Mikuláše. Hned po návratu proti nám běžel Michal Pogány a křičel – co blázníte, prý jste se zabili! Netušili jsme, co se děje, ale na recepci nám řekli, že Dvořka už je u nehody. Dorazili jsme tam, všude kolem policisté, u vozovky leželi Niki, můj největší kamarád, a Šimi. Byl to děs,“ přibližuje Šebrle šokující okamžiky.
„Ještě to odpoledne jsme jeli za Kamilem do popradské nemocnice, už byl po operaci, při níž mu vzali jednu ledvinu. A večer jsme se opili,“ pokyvuje hlavou Dvořák. Na pobyt v popradské nemocnici vzpomíná Kamil Damašek, jenž při tragické nehodě seděl za volantem. „Jen jsem tušil, co se stalo, ale ještě před operací mi to lékaři řekli. Byl to hrozný stav – kluci už nežili. Ten pocit přehlušil všechny moje bolesti,“ popisoval tichým hlasem v roce 2011.
Vícebojař, který byl v té době spolu s Dvořákem, Šebrlem a Nikodýmem členem stále se lepšící vícebojařské party z Julisky, olympionik z Atlanty v roce 1996 a majitel stříbra ze světové univerziády, jenž osmkrát zdolal hranici osmi tisíc bodů, se zmítal pod tíhou výčitek.
„Bylo to silnější a silnější, prostě na palici. Ale denně za mnou chodili atleti, pořád mě někdo navštěvoval, na tom soustředění nás bylo hodně. A přijeli i rodiče, pomáhali mi všichni, na pokoji jsem skoro nebyl sám,“ vzpomíná. „Doktor nám kladl na srdce, abychom s Kamilem o nehodě nemluvili a snažili se ho rozptýlit. Ale těžko říct, do jaké míry se nám to dařilo,“ přemítá Dvořák, už tehdy Damaškův velký kamarád a později soused v Hostivici na okraji Prahy.
Luděk Čajka - hokejista, jehož tragická smrt změnila pravidla |
Jeho role nositele špatných zpráv ještě neskončila. „Tehdy začaly mobilní telefony a já ho měl jako jeden z mála. A taky jsem jako jediný měl kontakt na Kamilovy rodiče, tak jsem jim další den po tom neštěstí zavolal. Sdělit jsem to musel i paní Nikodýmové, Davidově mamince, kterou jsem telefonicky vypátral v šumperské nemocnici, kde pracovala jako sestřička. Pak to ještě musel někdo zavolat paní Šimůnkové do Prahy, ale na to už jsem neměl, bylo to fakt silné. Ujal se toho Láďa Kárský, trenér Olympu, za který Martin závodil,“ popisuje.
V Popradu ležel Damašek pět dní, poté jej převezli do pražské Ústřední vojenské nemocnice. Tam se seznámil se sestřičkou Radkou, svou pozdější ženou. „S kamarády atlety jsme se po vlastní ose snažili sehnat očitého svědka. Ten ale nebyl,“ kroutí hlavou Dvořák. Damašek si vybavuje, že se z bezvědomí probral až po přistání vrtulníku v Popradu. „Podle lidí z nemocnice byla moje první slova o voze, který se v zatáčce vyřítil proti mně po naší straně a vytlačil mě ze silnice. Sám si ale nic nepamatuju,“ říká bývalý atlet. Soud v Praze později vyřkl osvobozující verdikt.
Ve voze přitom mohli sedět i Dvořák nebo Šebrle. „Jenže mně se do výšlapu na Slavkovský štít nechtělo a Dvořku bolely nohy,“ přibližuje Šebrle. „Tak se přihlásil Martin,“ hlesne. Damašek, který předtím byl i u čtyř triumfů českých vícebojařů v superlize Evropského poháru družstev, se chtěl k atletice vrátit. Jenže v roce 2000 mu při dalším ročníku Evropského poháru ve finském Oulu vypověděla službu jediná ledvina a noc strávil v bolestech.
Velvyslanec Žďárek se stal obětí zbabělých teroristů |
„S atletikou jsem skončil, zdraví bylo přednější,“ má jasno, byť do té doby toužil po tom dosáhnout ještě jednoho kvalitního výkonu. „Pro mrtvé kamarády.“ Jak vzpomíná na tragickou událost dnes? Na osudný 23. říjen roku 1997 myslí často. „Už je to nějaký čas, ale zapomenout se nedá. Měl jsem štěstí na lidi kolem sebe, na rodiče Davida a Martina, na moje okolí. Myslel jsem, že mě z velké části zbavili trápení, jenže se to vrací.“ Rodiče obětí jej podpořili
S rodiči Davida a Martina se sešel několik měsíců po neštěstí. „Bylo mi hrozně, nevěděl jsem, co mám říct. Ale oni se snažili mi pomoct, podpořili mě. Řekli, že se to mohlo stát komukoli z nás.“
