Text až na drobné detaily pochází od Václava Havla, od osmdesátých let nezpochybňovaného lídra českého disentu. Právě Havlovým posledním zatčením v lednu 1989 se poprvé viditelně prolomil příkrov, pod nímž se odehrával život v normalizačním Československu. Na jeho obranu se ozvali i mnozí oficiální umělci. Sedmnáctého května, kdy Havla pouštěli z Pankráce, několik podpisových akcí za jeho osvobození pořád probíhalo, a ne všichni, v nichž dozrála vůle k podpisu, podepsat stihli. Havlovým cílem bylo sestavit petici s obecnějšími politickými požadavky, k níž se - jak s oblibou říkal - může připojit kardinál František Tomášek i Karel Gott.
Kvůli hudebnímu publicistovi Janu Rejžkovi, který ve své nedočkavosti sbíral podpisy už na koncept petice, byl petiční výbor (kromě Havla Alexandr Vondra, Jiří Křižan a „za venkov“ přizvaný Stanislav Devátý) přinucen vyjít s ní na veřejnost předčasně.
Co požadovala petice Několik vět- Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové. |
V týdnu po 22. červnu se sbíraly podpisy pod definitivní znění a ve čtvrtek 29. června večer v pořadu Události a názory československého vysílání Svobodné Evropy mohla výzvu poprvé slyšet i široká veřejnost. Václav Havel poslal redakci Svobodné Evropy i instruktážní dopis, který StB zabavila u dopisovatele francouzské agentury Agence France-Presse a který měsíc poté částečně přetiskla v Rudém právu.
Z textu vystupuje Havlova záliba v organizačních detailech: „Text je přísně embargován do čtvrtka 29. června do 18 hodin. Od této chvíle by měly čs. vysílačky oznamovat jeho existenci přímo ve zprávách a pak ho celý číst jako nejdůležitější věc svých programů.“ Na jiném místě slavný disident stanici autoritativně sděluje, jaká jména signatářů a v jakém pořadí mají její hlasatelé číst. Zveřejněním dopisu sice režimní propaganda dala nahlédnout do kuchyně Havlovy skupiny, také ale bezděky zpochybnila své tradiční tvrzení, že československou opozici řídí ideodiverzní centrály ze Západu. Bylo zřejmé, že to je spíš naopak.
Milouš Jakeš o petici Několik vět
Ústřední výbor KSČ o petici jednal hned další den, v pátek 30. června. Několik členů žádalo ostrý postup proti Havlovi a spol., zůstali ale v menšině. Převážila obava, že v takovém případě by režim musel čelit podobné vlně mezinárodní kritiky, která se na něj snesla už po Havlově posledním zatčení v lednu. Generální tajemník Miloš Jakeš tento postoj rozvedl v proslulém vystoupení na Červeném Hrádku.
Postupně byli kvůli Několika větám stíháni „méně známí“ spoluorganizátoři petice jako Alexandr Vondra i různí neznámí sběrači podpisů. Na konci prázdnin text podepsalo na 20 tisíc občanů, do listopadu potom ještě jednou tolik. To sice nebylo ani půl procenta dospělé populace, předvídavější část komunistického vedení však přesto zpozorněla. Spolupracovník předsedy vlády Ladislava Adamce se před dvěma příslušníky šedé zóny Michaelem Kocábem a Michalem Horáčkem, kteří se od pozdního léta snažili prostředkovat mezi Havlem a režimem, nechal slyšet, že premiér Několika větám „přikládá význam“.