Traduje se, že „obyčejným“ lidem pomohlo, když se mezi podpisy objevila jména populárních osobností. Když mohli podepsat novináři či známí herci Rudolf Hrušínský, Zdeněk Svěrák nebo Jiří Bartoška, sochař Olbram Zoubek a zpěvačka Hana Zagorová, našli pak odvahu i ti, jejichž kariéra nebyla tak hvězdná, a tedy tak viditelně napadnutelná. Podepsal i Ivan Trojan, tehdy teprve začínající herec. Prokázal nesporně velkou odvahu, mohl předpokládat, že si třeba už nezahraje. Hana Zagorová, která měla kariéru plně rozjetou, po letech prohlásila, že je ráda, že Několik vět podepsala, i když to bylo nebezpečné. „Nějak jsem se ale nebála, že bych se neuživila. Psala bych víc básní, scénáře a snad i zpívala, i když asi za jiných podmínek,“ vzpomíná zpěvačka.
Její podpis znamenal konec zakázek v televizi (dodnes je populární citát tehdejšího komunistického šéfa Jakeše o „Zagorce“, té „hodné holce“). Ona i všichni ostatní signatáři se shodovali na tom, že to, co Několik vět obsahovalo, bylo pravdivé. Nic, co by se nedalo podepsat.
I slovenský herecký idol Milan Kňažko měl už svůj úspěch jistý. „Před revolucí jsem byl zbabělec jako všichni. Možná trochu menší. Žil jsem v normalizaci a dělal si kariéru... Pak jsem si jednoho dne řekl, že jsem dospělý. Proto jsem podepsal Několik vět, proto jsem vrátil titul zasloužilého umělce,“ vzpomínal po letech.
