Dohodli jsme se, že by kromě Prahy měla být i jiná místa, kde se budou podepsané archy shromažďovat. Já jsem byl nakonec ve Zlíně jediná kontaktní osoba mimo Prahu.
Překvapilo mě, že petici roznášeli i lidé, do kterých bych to neřekl. Intenzivně se do toho zapojil třeba písničkář Vlasta Redl. Hrál, mohlo mu to uškodit. Vidím to tak, že lidem už pomalu přestávalo vadit, že něco riskují. Zbavovali se strachu. Na konci podpisového období, v listopadu 1989, se za necelých pět měsíců shromáždilo kolem čtyřiceti tisíc podpisů. Petici podepisovali i lidé, kteří pracovali ve státních orgánech. Podepsali ji dokonce i někteří komunisté.
Dělat něco na venkově bylo riskantnější než v Praze. Vašek Malý říkal: My v té Praze jsme chráněná zvířata, ti na venkově to mají horší. Zásahy proti jednotlivým osobám byly brutální, báli se, aby se jim to nerozrostlo.
Soudruzi začali bláznit počátkem července. Za rok 1989 jsem byl třikrát ve vazbě za pobuřování proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení.
Nejdřív mi udělali domovní prohlídku, pak zahájili stíhání pro pobuřování, spáchané rozšiřováním Několika vět. Našli u mě také komentář, který jsem nestihl odvysílat na Svobodné Evropě. Když přečetli nové podpisy, komentoval jsem je. Ironizoval jsem výplody, které vyšly v Rudém Právu.
Ve vazbě jsem držel hladovku, ani jsem nepil. Pustili mě velice rychle. Čtyři dny jsem strávil v nemocnici, pak jsem se nechal na reverz propustit, 21. srpna jsem se chtěl účastnit akce, při níž se v tento den zapalovaly svíčky. Když mě v září odsoudili na 20 měsíců nepodmíněně, utekl jsem do Polska. Další hladovku bych už byl nepřežil.
Stanislav Devátý byl jedním z garantů akce Několik vět
