LN: Na Pražském Hradě byli jak kardinál Miloslav Vlk, tak i jeho nástupce Dominik Duka. Je běžné zvát více církevních představitelů?
Obecně platí, že církevní hodnostáři jsou zváni na podobné akce jako jsou podpisy smluv, nebo státní návštěvy a večeře, stejně tak jsou zváni třeba rektoři vysokých škol nebo generalita, to spektrum účastníků musí být mnohotvárné, barevné a reprezentativní. Koho pozvat mohl být trochu rébus, ale myslím si, že Dominik Duka už je považován za hlavu české církve a nikdo o tom nepochybuje, hradní protokol ho pojímá už nyní jako regulérního primase.
Kdyby o tu akci přišel kvůli několika dnům, bylo by to špatně. Navíc, do Španělského sálu se vejde dost lidí, viděl jsem tam tváře poslanců a senátorů, je vidět, že ten výběr byl velmi široký, proto i církevních hodnostářů bylo možné pozvat víc.
LN: Znáte pravidla protokolu. Podle čeho se dělá zasedací pořádek?
Především je nepřípustné koncipovat zasedací pořádek tak, že by se vytvářeli nějaké homogenní skupiny, například akademiků, politiků, žen, mužů, mladých, starých. Cílem toho zasedacího pořádku je naopak co nejvíce lidi promíchat. Zásada číslo jedna je, že manželé nesedí spolu, poslední příležitost sedět spolu je svatební hostina, pak už nikdy. Cílem společenského stolování je vytvářet nové vazby a vztahy mezi lidmi, takže církevní hodnostář sedí vedle generála, na druhé straně sedí ústavní činitel, střídají se muži a ženy, Češi a cizinci. Někdy se berou v úvahu jazykové schopnosti účastníků, je to ohleduplnost, pokud ale někdo patří k takové elitě, že je na akci pozván, počítá se, že konverzovat zvládne.
LN: Je nezbytné, aby byli na obědě přítomni u hlavního stolu tlumočníci?
Mohou být přítomni, ale není to nutné. Prezident Klaus mluví anglicky, Medveděv také, takže spolu mohli hovořit volně, bez tlumočníka. Zpravidla vždy jsou při jednání, kde je potřeba dbát na přesný překlad. Jinak, každý prezident má svého tlumočníka, zvláště Američané a Rusové neponechávají nic náhodě, jsou na ně zvyklí a vozí si je s sebou. Není možné spoléhat na tlumočníky na místě, prezident by mohl třeba zjistit, že mu nevyhovuje.
Může se stát, že má tlumočník malou kapacitu paměti a prezident naopak dlouhé promluvy. Tím byl proslulý třeba Václav Havel, který mluvil dlouho a tlumočník na to musel být zvyklý. To vyvolávalo údiv u zahraničních partnerů. Jendou jsme byli u Al Gorea, amerického viceprezidenta. Prezident hovořil a hovořil, po minutě se Al Gore rozpačitě pohlédl na tlumočnici, která si něco čmárala na papír, po dvou minutách začal gestikulovat na nás, že bychom ho měli zastavit, po čtyřech minutách prezident skončil a ta tlumočnice to doslovně přeložila. První slova Al Gore patřila ne prezidentovi ale tlumočnici, vzdal jí hold, že je špička.
LN: Plánovaný program ne vždy odpovídá realitě. Je běžné, že se státníci opožďují?
Je to to naprosto standardní, při tom programu, který státníci mají se nedají ty časy dodržet, ve většině procentech případů se harmonogram nedodrží a dochází ke skluzům. Hodinové zpoždění není žádné drama, je normální, že slovenská pohostinnost zabránila Medveděvovi odletět včas. Program pochopitelně počítá s možnými záludnostmi, ale během dne se objevují další a další. Například si státník potřebuje odskočit, umýt si ruce, to je hned deset minut, nebo potká někoho, kdo ho zajímá a setrvá s ním čtvrt hodiny v rozhovoru, čemuž nelze bránit, je to ku prospěchu návštěvy, jemu to dělá radost a hostitelům také, leč program dostává na frak.
LN: To, že se smlouva podepisovala se skluzem, se tedy dalo předpokládat...
Pokud státníci spolu potřebovali dokončit rozhovor před podpisem, musí se tomu podřídit vše. Že tam sedí tři sta českých poslanců a senátorů, to je irelevantní, jde o mnohem vyšší hodnoty. Summit slouží těm dvěma prezidentům, ne nám, my jsme jenom stafáž, logistikové a zabezpečovatelé celé akce. Nejsme tak úplně hostitelé, my jsme sem nikoho nezvali, oni si vybrali Prahu a Pražský hrad. Takže my nejsme ti důležití, kteří by se měli ošívat, že musíme čekat.
