LN: Jak sledujete společenský vývoj v poslední době? Trochu zrychluje.
Naplňují se mé obavy z příklonu na Východ, nahrává tomu vystupování prezidenta v kombinaci s bobtnajícím populismem; to je neblahá skutečnost. To, co prožíváme, nás ale nesmí zastavit, nesmíme polevit v naší činnosti avpřesvědčování spoluobčanů o nezbytnosti směřování na Západ, k západní civilizaci a demokracii, musíme lpět na zdůrazňování evropských a transatlantických hodnot. Ani vývoj v širším kontextu – míním teď brexit – nám v tomto úsilí nepomáhá, naopak skeptikům to poskytuje další argumenty, jak je EU dlouhodobě neudržitelná. S tím vším je potřeba denně polemizovat.
LN: Nefrustruje vás jako špičkového vědce, že část evropské společnosti vlastně nezajímají fakta, důkazy? Jak se zdá, část populace má přímo odpor k expertům, rozhodují emoce... Dá se s tím něco dělat?
Je to tak. Ono i v té Británii, kníž vzhlížíme jako ke vzoru demokracie ivzdělanosti, se nakonec uplatní populismus hraničící s primitivismem – podobně jako je tomu u nás. O to je situace vážnější. A když se mne ptáte na nějaký nový přístup, jak tomu vzdorovat, tak bohužel recept nemám. Je to otázka složitosti demokratických principů; víme, že demokracie je obrovsky zranitelná. Nechci být fatalista – chci si zachovat optimismus a dobrou mysl – ale když si uvědomíme, že existuje jen do značné míry omezená historická paměť, a mezigenerační paměť je jen krátkého dosahu, tak se moc brzy zapomíná na válku, na socialismus, na totalitu... Naopak se ve společnosti objevuje nostalgie po vládě pevné ruky.
LN: Myslíte, jako že už se lidi měli „až moc dlouho dobře“?
Nikdy se nám nežilo lépe než teď – alespoň v této části světa, přesto se znějakého důvodu, vlastně zcela proti zdravému rozumu, projevuje neustálá nespokojenost, jakkoli pro ni vlastně nejsou důvody anebo jsou pramalé...
