V 80. letech to byli Sověti, v 90. letech pro USA politicky klidných zaskočili narkobaroni, teď jsou na řadě islámští atentátníci. Spolu s tím lze v žánru vysledovat trend filmů o tajných službách, které nepracují tak úplně, jak by měly - viz trilogie o agentu Bourneovi.
Když spojíme A a B a přidáme C v podobě politického komentáře, dostaneme typický dnešní „akčňák“. Třeba Labyrint lží, film rutinní v dobrém i špatném smyslu. Po technické stránce mu nelze nic vytknout. Ale při vědomí, že v něm hvězdy talentu Leonarda DiCapria režíruje režisér kvalit Ridleyho Scotta, člověku přijde průměrný výsledek jako zahozená šance.
DiCaprio hraje agenta CIA Rogera Ferrise, který operuje v terénu na Blízkém východě a pomáhá předcházet teroristickým útokům proti západním zemím. Zůstává v neustálém telefonickém spojení s nadřízeným Edem Hoffmanem (Russell Crowe). Ten Ferrisovy informace zpracovává v centrále CIA ve Virginii. Když Ferris spojí síly s šéfem jordánské tajné služby Háním, aby se dostal na stopu velké rybě Al-Saleemovi, arogantní Hoffman křehké spojenectví rozbije. Ferris tedy začne hrát vabank. Když nemůže Mohamed k hoře, musí to jít naopak: nedokáže-li se agent dostat Al-Saleemovi na kobylku přímo, zařídí, aby terorista kontaktoval jeho.
Jízda na autopilota
Zatímco nebohému Ferrisovi padají klacky pod nohy ze všech stran, Labyrint lží jede od začátku do konce bez sebemenší námahy. Exploze, kterými teroristé trhají v západních metropolích domy a lidi na kusy, divákem patřičně otřesou, lokace v arabském světě vypadají pro svou exotičnost lákavě i hrozivě zároveň, vhledy do práce agenta v terénu se tváří téměř instruktážně.
Všechno to působí velmi realisticky, ale ne dokumentárním způsobem, kdy se skutečnost prostě nasnímá, nýbrž vysokorozpočtově, kdy se do posledního detailu znovu věrohodně vytvoří. Jednotlivá prostředí se střídají v pravidelném rytmu, z expozice v pravý čas vyroste zápletka... Ano, takhle je to v hollywoodských filmech v pořádku, jenže nemělo by se v labyrintech taky trochu bloudit?
Situaci nekomplikují ani jednorozměrné postavy. Hoffman se prostě chová jako slon v porcelánu a charakterizuje ho pouze taťkovské bříško; Crowe nemusí vůbec hrát. Ze scén, kdy veze děti do školy a přitom po telefonu rozhoduje o bytí a nebytí lidí na druhém konci světa, by pokrytectví podobných „šéfíků“ vyčetl i slepý. A jindy vynikající DiCaprio tu je odsouzen k pouhé repríze svých rolí vystresovaných pěšáků z Krvavého diamantu a Skryté identity. Nejvíc z herců nakonec zaujme málo známý Mark Strong coby rezervovaný Hání.
Labyrint lží obsahuje několik zajímavých momentů, ale na každý z nich připadá zcela banální šlápnutí vedle. Například nosná postava arabského doktora lingvistiky, který kolaboruje s Američany ze zoufalství nad tím, že má být vlastními „utracen“ při sebevražedném atentátu, má protiváhu v dramaturgicky zbytečné zdravotní sestřičce, do níž se agent zamiluje.
Špičková špionážní technika, díky níž může mít Hoffman Ferrise neustále na monitoru a kontrolovat každý jeho krok, už dnes na plátně nikoho nepřekvapí. A žádnou novinkou už v amerických filmech není ani „překvapivé“ zjištění, že ne všichni Arabové jsou „zlí“ a ne všichni Američané „hodní“. Scott v Labyrintu lží naštěstí nemoralizuje a vypráví ho s machou někdejšího tvůrce reklam. Dnes Blízký východ, příště to může být Severní Korea - někam se děj zasadit musí.
Je to přístup přiznaný a fér, ale divák, který loni s nadějí sledoval Scottův pozdní vzestup z průměru v Americkém gangsterovi a doufal, že se režisér ještě naposledy vzepne k něčemu srovnatelnému s jeho Vetřelcem, Blade Runnerem nebo Thelmou a Louisou, nemůže necítit jisté zklamání.
Když spojíme A a B a přidáme C v podobě politického komentáře, dostaneme typický dnešní „akčňák“. Třeba Labyrint lží, film rutinní v dobrém i špatném smyslu. Po technické stránce mu nelze nic vytknout. Ale při vědomí, že v něm hvězdy talentu Leonarda DiCapria režíruje režisér kvalit Ridleyho Scotta, člověku přijde průměrný výsledek jako zahozená šance.
DiCaprio hraje agenta CIA Rogera Ferrise, který operuje v terénu na Blízkém východě a pomáhá předcházet teroristickým útokům proti západním zemím. Zůstává v neustálém telefonickém spojení s nadřízeným Edem Hoffmanem (Russell Crowe). Ten Ferrisovy informace zpracovává v centrále CIA ve Virginii. Když Ferris spojí síly s šéfem jordánské tajné služby Háním, aby se dostal na stopu velké rybě Al-Saleemovi, arogantní Hoffman křehké spojenectví rozbije. Ferris tedy začne hrát vabank. Když nemůže Mohamed k hoře, musí to jít naopak: nedokáže-li se agent dostat Al-Saleemovi na kobylku přímo, zařídí, aby terorista kontaktoval jeho.
Jízda na autopilota
Zatímco nebohému Ferrisovi padají klacky pod nohy ze všech stran, Labyrint lží jede od začátku do konce bez sebemenší námahy. Exploze, kterými teroristé trhají v západních metropolích domy a lidi na kusy, divákem patřičně otřesou, lokace v arabském světě vypadají pro svou exotičnost lákavě i hrozivě zároveň, vhledy do práce agenta v terénu se tváří téměř instruktážně.
Všechno to působí velmi realisticky, ale ne dokumentárním způsobem, kdy se skutečnost prostě nasnímá, nýbrž vysokorozpočtově, kdy se do posledního detailu znovu věrohodně vytvoří. Jednotlivá prostředí se střídají v pravidelném rytmu, z expozice v pravý čas vyroste zápletka... Ano, takhle je to v hollywoodských filmech v pořádku, jenže nemělo by se v labyrintech taky trochu bloudit?
Situaci nekomplikují ani jednorozměrné postavy. Hoffman se prostě chová jako slon v porcelánu a charakterizuje ho pouze taťkovské bříško; Crowe nemusí vůbec hrát. Ze scén, kdy veze děti do školy a přitom po telefonu rozhoduje o bytí a nebytí lidí na druhém konci světa, by pokrytectví podobných „šéfíků“ vyčetl i slepý. A jindy vynikající DiCaprio tu je odsouzen k pouhé repríze svých rolí vystresovaných pěšáků z Krvavého diamantu a Skryté identity. Nejvíc z herců nakonec zaujme málo známý Mark Strong coby rezervovaný Hání.
Labyrint lží obsahuje několik zajímavých momentů, ale na každý z nich připadá zcela banální šlápnutí vedle. Například nosná postava arabského doktora lingvistiky, který kolaboruje s Američany ze zoufalství nad tím, že má být vlastními „utracen“ při sebevražedném atentátu, má protiváhu v dramaturgicky zbytečné zdravotní sestřičce, do níž se agent zamiluje.
Špičková špionážní technika, díky níž může mít Hoffman Ferrise neustále na monitoru a kontrolovat každý jeho krok, už dnes na plátně nikoho nepřekvapí. A žádnou novinkou už v amerických filmech není ani „překvapivé“ zjištění, že ne všichni Arabové jsou „zlí“ a ne všichni Američané „hodní“. Scott v Labyrintu lží naštěstí nemoralizuje a vypráví ho s machou někdejšího tvůrce reklam. Dnes Blízký východ, příště to může být Severní Korea - někam se děj zasadit musí.
Je to přístup přiznaný a fér, ale divák, který loni s nadějí sledoval Scottův pozdní vzestup z průměru v Americkém gangsterovi a doufal, že se režisér ještě naposledy vzepne k něčemu srovnatelnému s jeho Vetřelcem, Blade Runnerem nebo Thelmou a Louisou, nemůže necítit jisté zklamání.