Pětihvězdičkový návrat
Je tomu právě rok, kdy Morrissey vydal poslední koláž největších hitů své více než dvacetileté sólové kariéry. Bylo snadné i pochopitelné udělit albu Greatest Hits absolutní hodnocení, když se na něm střídají v zásadě jen dva druhy písní: legendární a kultovní. Dvanáct měsíců poté se na stejném místě objevuje nahrávka Years of Refusal se stejným počtem hvězdiček: řadovka stejně dobrá jako výběr hitů. Troufalé hodnocení? Kdepak, nejnižší možné.
Na nové desce Morrissey výtečně propojil své dvě oblíbené, v minulosti již k dokonalosti dotažené hudební manýry. Hrdý, vzdorovitý a navztekaný rokenrol (začínající zhruba tam, kde album You Are the Quarry z roku 2004 končilo) a procítěný a osobní, ale zároveň výsostný a svrchovaný pěvecký projev, podobný tomu na hudebně klidnějším albu Ringleader of the Tormentors z roku 2006. Manifest elegance. Haute couture současné hudební scény.
Cestu vydláždily úderné hity That’s How People Grow Up a All You Need Is Me, jež vyšly na zmíněné kompilaci coby součást „evergreenů“ - ostatně se ukázalo, že mezi ně suverénně patří. Trojici známých písní doplnil nejnovější mySpace hit I’m Throwing My Arms Around Paris. Byla by ale škoda deklasovat zbytek jen proto, že se nestaly oficiálními singly. Přesvědčí už bouřlivý otvírák Something Is Squeezing My Skull, kde Morrissey, na pozadí nemoci moderní civilizace a své oblíbené kulisy deprese, místo tradičního stěžování si jen konstatuje: „V tomto světě není skutečných přátel.“
Samotná hudební, ale zejména brilantní textová výzbroj nové desky (výsledku Morrisseyho „let odříkání“), jeho slovní hříčky a obraty, jejichž přesné zacílení do melodie i nálady písně bere dech, neuvěřitelný a jen stěží popsatelný náboj a tak ostrý, sebejistý zvuk, jaký jiní nedokážou ani z poloviny vnutit svému debutu. Devátá deska zastihla Moze na prahu padesátky a zaslouží pokorné smeknutí každého, kdo se kdy, byť náhodou, otřel o mikrofon. A legie oddaných fanoušků u vytržení. Ty ale bude mít i bez tohoto doporučení.
HODNOCENÍ LN ***** Jana Kačurová
A bude mu úplně jedno, když se dočte, že jeho album Years of Refusal je zprůměrováním dvou předchozích řadovek - agresivní You Are the Quarry a melancholičtější Ringleader of the Tormentors. Novou desku sice rámují nářezy Something Is Squeezing My Skull a I’m OK By Myself, ale mezi nimi se nacházejí i pozvolnější skladby jako It’s Not Your Birthday Anymore. To jsou však povrchní dojmy. Moz žahá pod kůží a právě posledně zmíněná balada patří mezi nejjedovatější kousky na desce.
Kdo chce pod kůži Morrisseymu, měl by si všímat víc jednotlivých okamžiků než songů, víc feelingu než not. Estrádní provedení šmrncnuté rockabilly je opět záměrně zavádějící a pod povrchem schovává víc vrstev, než má cibule. Mariachiovská dechová sekce, klarinet tady a klávesy tam - podobných lahůdek je deska plná. Mě přesvědčila série momentů natlačených na několika málo minutách.
Refrén singlu I’m Throwing My Arms Around Paris nastoupí už ve dvaatřicáté vteřině; následuje dupárna All You Need Is Me s parádním frázováním; a v ní ta scéna po mezihře, kdy Morrisseyho vokál obehraje sedm protihráčů, vsítí gól a nad stadionem za řevu publika exploduje panel s jeho jménem sestaveným ze žhnoucích žárovek.
Co si s tím strejdou s šedinami a bříškem tedy počít? Stačí vědět, že sem tam vydá desku, která je vždycky celá jeho. Morrissey je jenom jeden - a Years of Refusal patří k jeho nejlepším kouskům.
HODNOCENÍ LN **** Vojtěch Rynda
Od rozpadu tohoto kultovního manchesterského kvarteta je prakticky každé sólové album Morrisseyho poměřováno právě s odkazem The Smiths a ani Years of Refusal není výjimkou. Jak si tedy dlouho očekávaná novinka v tomto srovnání vede?
Především: ještě žádná nahrávka Morrisseyho - opět včetně alb The Smiths - neměla tak živelný zvuk jako Years of Refusal. Výzva „play very loud“ na obalu by se sice hodila spíše k mladým punkerům než k padesátiletému bardovi, nicméně doporučení je to trefné. Zatímco na některých deskách hlavně zpočátku své sólové kariéry zněl Morrissey jaksi nadřazeně zbytku kapely, která mu dělala ukázněné „křoví“, od comebackového alba You Are the Quarry (2004) je jeho hlas součástí celkového zvuku.
A výsledek? Morrissey doslova mládne před očima. Obklopen vesměs o generaci mladšími hudebníky natočil desku, která osloví jak dospívající teenagery, tak spořádané Morrisseyho vrstevníky. Ostatně, analyzovat složení oddaného Morrisseyho publika by bylo námětem na sociologickou studii. Na jeho koncertech se setkávají protřelí fotbaloví chuligáni s vytetovanými citacemi Morrisseyho textů s mladými páry zamilovaně se tisknoucími k sobě. A čtyřicetiletí heterosexuální muži v první řadě bezhlavě zdolávají bariéry, aby se mohli „Moze“ na pódiu jen letmo dotknout. Že to nedává smysl?
„Všechno, co potřebuješ, jsem já,“ zpívá Morrissey napůl ironicky v jedné z nejlepších skladeb desky. Pro každého, komu zpěvák osudově promluvil do života, je to pravda.
Morrissey tentokrát své epické vokální linky rozprostřel do dvanácti skladeb na ploše pouhých třiačtyřiceti minut - už to je důkazem, že Years of Refusal je v intencích Mozova repertoáru nesmírně údernou deskou. Mezi vyrovnanými skladbami vyčnívá singlová I’m Throwing My Arms Around Paris, která se okamžitě a bez debat řadí mezi největší perly Morrisseyho hitové sbírky. Píseň je také dokonalou přehlídkou zpěvákových zbraní: dvě kratičké sloky, monumentální refrén, jemná změna melodické linky na samém konci - a jedna z nejkrásnějších skladeb poslední doby uplyne jako voda po dvou minutách a třiceti sekundách.
Zatímco ostatní umělci by geniální motiv zajisté dokázali „podojit“ do dvojnásobné i trojnásobné stopáže, Morrissey jakoby mimochodem předkládá dokonalou miniaturu, která ale nepotřebuje žádné další doplnění. Bezchybné, dokonalé. Stejně jako celé album.
HODNOCENÍ LN ***** Adam Nenadál
Popořadě. První track Something Squeezing My Skull je zábavný rokenrol, ale, upřímně řečeno, kolena se z něj nepodlamují. To Mama Lay Softly On The Riverbed už zaujme na první poslech. A je to zároveň první opravdový důvod ke koupi. Při Black Cloud už lze pochopit lidi, kteří na jeho koncertech křepčí a přinejmenším si do rytmu podupávají nožkou.
Následující song I’m Throwing My Arms Around Paris přináší melodické uklidnění, při jehož poslechu se lze bez většího nebezpečí na chvilku vzdálit a namíchat si drink k poslechu dalších skladeb.Hned All You Need Is Me se ke konzumaci hodí báječně. Podle mnoha příznaků je to jedna z hitovek celého alba a druhý nezpochybnitelný argument pro koupi.
Ještě o něco lepším posluchačským zážitkem je však When Last I Spoke To Carol. A nemohou za to jen hravé dechy. To máme už při šesté z dvanácti skladeb tři důvody ke koupi. A to v závěru ještě číhá poctivý bigbeat v Sorry Doesn’t Help. To vůbec není špatné, co by za to jiní dali. Odpověď na první v úvodu položenou otázku zní tedy celkem jednoznačně: Je jich dost.
Hell - Farewell Při poslechu má i úplný nováček pocit něčeho známého. (Kde už jsem to slyšel?) Nikoliv však ve smyslu: Odkud to vykradl? Album jako celek zkrátka dokáže zaujmout už napoprvé, Morrisseyho zpěv se příjemně poslouchá, kytara je dostatečně rocková a dechová sekce (když už je) to celé ještě oživuje a ani popíkové melodie příliš neurazí.
Vděčný je i občasný kontrast mezi veselou aranží a poněkud temnějším textem. Za zmínku stojí také umně použitý rým Hell -Farewell ve One Day Goodbye Will Be Farewell. Snad jen u That’s How People Grow Up je toho sentimentu už trochu moc. Odpověď na druhou otázku zní také celkem jednoznačně: Ano dokáže.
Poslední otazník naopak tak jednoznačné řešení nemá. Morrissey nepatří mezi krasavce i výraznější hlas by se tu a tam na hudební scéně našel. Nezpochybnitelný je ovšem jeden z pocitů, který deska vyvolává. Ten chlapík si svoji hudbu opravdu užívá.
HODNOCENÍ LN *** Vladimír Dubský
Je tomu právě rok, kdy Morrissey vydal poslední koláž největších hitů své více než dvacetileté sólové kariéry. Bylo snadné i pochopitelné udělit albu Greatest Hits absolutní hodnocení, když se na něm střídají v zásadě jen dva druhy písní: legendární a kultovní. Dvanáct měsíců poté se na stejném místě objevuje nahrávka Years of Refusal se stejným počtem hvězdiček: řadovka stejně dobrá jako výběr hitů. Troufalé hodnocení? Kdepak, nejnižší možné.
Na nové desce Morrissey výtečně propojil své dvě oblíbené, v minulosti již k dokonalosti dotažené hudební manýry. Hrdý, vzdorovitý a navztekaný rokenrol (začínající zhruba tam, kde album You Are the Quarry z roku 2004 končilo) a procítěný a osobní, ale zároveň výsostný a svrchovaný pěvecký projev, podobný tomu na hudebně klidnějším albu Ringleader of the Tormentors z roku 2006. Manifest elegance. Haute couture současné hudební scény.
Cestu vydláždily úderné hity That’s How People Grow Up a All You Need Is Me, jež vyšly na zmíněné kompilaci coby součást „evergreenů“ - ostatně se ukázalo, že mezi ně suverénně patří. Trojici známých písní doplnil nejnovější mySpace hit I’m Throwing My Arms Around Paris. Byla by ale škoda deklasovat zbytek jen proto, že se nestaly oficiálními singly. Přesvědčí už bouřlivý otvírák Something Is Squeezing My Skull, kde Morrissey, na pozadí nemoci moderní civilizace a své oblíbené kulisy deprese, místo tradičního stěžování si jen konstatuje: „V tomto světě není skutečných přátel.“
Samotná hudební, ale zejména brilantní textová výzbroj nové desky (výsledku Morrisseyho „let odříkání“), jeho slovní hříčky a obraty, jejichž přesné zacílení do melodie i nálady písně bere dech, neuvěřitelný a jen stěží popsatelný náboj a tak ostrý, sebejistý zvuk, jaký jiní nedokážou ani z poloviny vnutit svému debutu. Devátá deska zastihla Moze na prahu padesátky a zaslouží pokorné smeknutí každého, kdo se kdy, byť náhodou, otřel o mikrofon. A legie oddaných fanoušků u vytržení. Ty ale bude mít i bez tohoto doporučení.
HODNOCENÍ LN ***** Jana Kačurová
Strejdo Mozi, máme tě rádi!
Když ho zkusíte nenávidět, vysměje se vám do očí, jak to dělá už skoro třicet let. Když ho zkusíte milovat, udělá to samé -jako když písničkou Have-a-Go Merchant utřel Natalii Merchant za to, že si troufla předělat jeho song Everyday Is Like Sunday. Jestli Morrisseyho kariéra v 80. letech vychovala generaci obrýlených chlapců ve svetřících, teď už zasahuje kohokoliv od dívčin z internátů po pokérované Mexikánce. „Moz“ je fenomén, který se vysmívá i demografii. A bude mu úplně jedno, když se dočte, že jeho album Years of Refusal je zprůměrováním dvou předchozích řadovek - agresivní You Are the Quarry a melancholičtější Ringleader of the Tormentors. Novou desku sice rámují nářezy Something Is Squeezing My Skull a I’m OK By Myself, ale mezi nimi se nacházejí i pozvolnější skladby jako It’s Not Your Birthday Anymore. To jsou však povrchní dojmy. Moz žahá pod kůží a právě posledně zmíněná balada patří mezi nejjedovatější kousky na desce.
Kdo chce pod kůži Morrisseymu, měl by si všímat víc jednotlivých okamžiků než songů, víc feelingu než not. Estrádní provedení šmrncnuté rockabilly je opět záměrně zavádějící a pod povrchem schovává víc vrstev, než má cibule. Mariachiovská dechová sekce, klarinet tady a klávesy tam - podobných lahůdek je deska plná. Mě přesvědčila série momentů natlačených na několika málo minutách.
Refrén singlu I’m Throwing My Arms Around Paris nastoupí už ve dvaatřicáté vteřině; následuje dupárna All You Need Is Me s parádním frázováním; a v ní ta scéna po mezihře, kdy Morrisseyho vokál obehraje sedm protihráčů, vsítí gól a nad stadionem za řevu publika exploduje panel s jeho jménem sestaveným ze žhnoucích žárovek.
Co si s tím strejdou s šedinami a bříškem tedy počít? Stačí vědět, že sem tam vydá desku, která je vždycky celá jeho. Morrissey je jenom jeden - a Years of Refusal patří k jeho nejlepším kouskům.
HODNOCENÍ LN **** Vojtěch Rynda
Svět potřebuje Morrisseyho
Uzavřete ankety, vyplňte výroční žebříčky. O nejlepší desce roku 2009 je rozhodnuto prakticky hned na jeho začátku. Years of Refusal, deváté album Morrisseyho, je jednou z nejsilnějších nahrávek v celé kariéře letos padesátiletého zpěváka -a to včetně desek legendárních The Smiths, jimž Morrissey velel v 80. letech. Od rozpadu tohoto kultovního manchesterského kvarteta je prakticky každé sólové album Morrisseyho poměřováno právě s odkazem The Smiths a ani Years of Refusal není výjimkou. Jak si tedy dlouho očekávaná novinka v tomto srovnání vede?
Především: ještě žádná nahrávka Morrisseyho - opět včetně alb The Smiths - neměla tak živelný zvuk jako Years of Refusal. Výzva „play very loud“ na obalu by se sice hodila spíše k mladým punkerům než k padesátiletému bardovi, nicméně doporučení je to trefné. Zatímco na některých deskách hlavně zpočátku své sólové kariéry zněl Morrissey jaksi nadřazeně zbytku kapely, která mu dělala ukázněné „křoví“, od comebackového alba You Are the Quarry (2004) je jeho hlas součástí celkového zvuku.
A výsledek? Morrissey doslova mládne před očima. Obklopen vesměs o generaci mladšími hudebníky natočil desku, která osloví jak dospívající teenagery, tak spořádané Morrisseyho vrstevníky. Ostatně, analyzovat složení oddaného Morrisseyho publika by bylo námětem na sociologickou studii. Na jeho koncertech se setkávají protřelí fotbaloví chuligáni s vytetovanými citacemi Morrisseyho textů s mladými páry zamilovaně se tisknoucími k sobě. A čtyřicetiletí heterosexuální muži v první řadě bezhlavě zdolávají bariéry, aby se mohli „Moze“ na pódiu jen letmo dotknout. Že to nedává smysl?
„Všechno, co potřebuješ, jsem já,“ zpívá Morrissey napůl ironicky v jedné z nejlepších skladeb desky. Pro každého, komu zpěvák osudově promluvil do života, je to pravda.
Morrissey tentokrát své epické vokální linky rozprostřel do dvanácti skladeb na ploše pouhých třiačtyřiceti minut - už to je důkazem, že Years of Refusal je v intencích Mozova repertoáru nesmírně údernou deskou. Mezi vyrovnanými skladbami vyčnívá singlová I’m Throwing My Arms Around Paris, která se okamžitě a bez debat řadí mezi největší perly Morrisseyho hitové sbírky. Píseň je také dokonalou přehlídkou zpěvákových zbraní: dvě kratičké sloky, monumentální refrén, jemná změna melodické linky na samém konci - a jedna z nejkrásnějších skladeb poslední doby uplyne jako voda po dvou minutách a třiceti sekundách.
Zatímco ostatní umělci by geniální motiv zajisté dokázali „podojit“ do dvojnásobné i trojnásobné stopáže, Morrissey jakoby mimochodem předkládá dokonalou miniaturu, která ale nepotřebuje žádné další doplnění. Bezchybné, dokonalé. Stejně jako celé album.
HODNOCENÍ LN ***** Adam Nenadál
Sentiment pro začátečníky
Ana závěr pohled ignoranta, který o Morrisseyho ještě ani kouskem ucha nezavadil. Ano, i takoví lidé existují. Základní otázky tedy zní: Kolik důvodů ke koupi deska přináší? Dokáže album Years Of Refusal získat Morrisseymu nové příznivce? Co na něm všichni vidí (slyší)?Popořadě. První track Something Squeezing My Skull je zábavný rokenrol, ale, upřímně řečeno, kolena se z něj nepodlamují. To Mama Lay Softly On The Riverbed už zaujme na první poslech. A je to zároveň první opravdový důvod ke koupi. Při Black Cloud už lze pochopit lidi, kteří na jeho koncertech křepčí a přinejmenším si do rytmu podupávají nožkou.
Následující song I’m Throwing My Arms Around Paris přináší melodické uklidnění, při jehož poslechu se lze bez většího nebezpečí na chvilku vzdálit a namíchat si drink k poslechu dalších skladeb.Hned All You Need Is Me se ke konzumaci hodí báječně. Podle mnoha příznaků je to jedna z hitovek celého alba a druhý nezpochybnitelný argument pro koupi.
Ještě o něco lepším posluchačským zážitkem je však When Last I Spoke To Carol. A nemohou za to jen hravé dechy. To máme už při šesté z dvanácti skladeb tři důvody ke koupi. A to v závěru ještě číhá poctivý bigbeat v Sorry Doesn’t Help. To vůbec není špatné, co by za to jiní dali. Odpověď na první v úvodu položenou otázku zní tedy celkem jednoznačně: Je jich dost.
Hell - Farewell Při poslechu má i úplný nováček pocit něčeho známého. (Kde už jsem to slyšel?) Nikoliv však ve smyslu: Odkud to vykradl? Album jako celek zkrátka dokáže zaujmout už napoprvé, Morrisseyho zpěv se příjemně poslouchá, kytara je dostatečně rocková a dechová sekce (když už je) to celé ještě oživuje a ani popíkové melodie příliš neurazí.
Vděčný je i občasný kontrast mezi veselou aranží a poněkud temnějším textem. Za zmínku stojí také umně použitý rým Hell -Farewell ve One Day Goodbye Will Be Farewell. Snad jen u That’s How People Grow Up je toho sentimentu už trochu moc. Odpověď na druhou otázku zní také celkem jednoznačně: Ano dokáže.
Poslední otazník naopak tak jednoznačné řešení nemá. Morrissey nepatří mezi krasavce i výraznější hlas by se tu a tam na hudební scéně našel. Nezpochybnitelný je ovšem jeden z pocitů, který deska vyvolává. Ten chlapík si svoji hudbu opravdu užívá.
HODNOCENÍ LN *** Vladimír Dubský
