Protektor má nástup rovnou na solar. Romantické drama z období protektorátu sice začíná akčním odkazem na atentát na Heydricha, ale diváka od první vteřiny strhne něčím úplně jiným: originálním způsobem, jakým evokuje Prahu na přelomu 30. a 40. let.
Film režiséra Marka Najbrta a tvůrců, s nimiž spolupracoval už na svém pět let starém celovečerním debutu Mistři, vypadá mnohonásobně dráž, než kolik stál. (Rozpočet nakonec činil 50 milionů.) Jeden žasne, jak dokonale se autoři dokázali vcítit do dobové estetiky, která i dnes působí moderně a nadčasově. Od účesů přes interiéry až po scény z ulic je všechno trefené zcela přesně. Díky postprodukci se z exteriérů – a že tu nechybí ani velkorysé pohledy přes několik čtvrtí – vymazaly skvrny dneška, a divák se může skutečně vcítit do metropole sedmdesát let staré, která jako by vypadla z dobových kinožurnálů.
Úžas ještě vystupňuje ukázka z fiktivního filmu, v němž vystupuje hlavní hrdinka Protektora – herečka Hana. Jako by nestačilo, že tvůrci Protektora perfektně napodobují dobu, oni umějí stejně skvěle odkoukat i výraz tehdejší kinematografie, jmenovitě slaďáků typu Kristián. I tady sedí všechno: dikce, nyvé pohledy, sacharinový šlágr, záběrování.
Historie očima dneška
Pouhá imitace by však nebavila dlouho. Protektor je unikátní tím, jak dokáže být dobový i dnešní zároveň. Když se na své postavy nedívá skrze média dobového filmu a rozhlasu, tedy způsobem, jak dnes lidi dané éry vnímá drtivá většina populace, ukazuje je realisticky jako obyčejné Čechy, kteří doma mají špajz a mluví nespisovně. Předkamerovou realitu film prohání barevnými filtry a vyhýbá se desítky let starým narativním konvencím.
Nejde tedy o běžné retro, nýbrž o vyprávění dobového příběhu dnešním výrazivem. Protektora tak například traktují ahistoricky stylizované výjevy jízdy na bicyklu, který je zároveň jakýmsi leitmotivem filmu, klenoucím se od Hitlerova citátu ("Čech je cyklistou, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape") až po styčné body s heydrichiádou. Dotekem dokonalosti pak je použití naprosto současné – a vynikající – hudby od formace Midi lidi, jež z celku filmu netrčí, nýbrž přispívá k jeho dramatičnosti. Bohatost provedení bohužel kontrastuje s poněkud chudým dějem.
Filmová herečka Hana koncem 30. let slaví první úspěchy a je obletována ctiteli, na něž žárlí její manžel – rozhlasový podržtaška Emil. S příchodem Němců je Hana kvůli svému židovskému původu z kinematografie odstavena, zatímco Emil dostane možnost profesně stoupat. Smlouvu s ďáblem pochopí jako šanci chránit svou ženu. Hvězdou je teď Emil a žárlí Hana, která tajně chodí vzpomínat na minulou slávu do sousedního biografu. Oba si najdou milostné zájmy jinde, manželství kolabuje – a do toho jako deus ex machina vstoupí zmíněný atentát na Heydricha.
V precizně nakresleném ringu nakonec není moc do čeho praštit. Ano, malé krutosti, kterých se na sobě Emil s Hanou dopouštějí, bolí jako zákeřná bodnutí špendlíkem, ale na studii rozpadajícího se vztahu Protektor nepotřeboval protektorát. Jinak je film zalidněný pohříchu placatými postavičkami, jako je konjunkturalistická rozhoďnožka, neodpustitelně naivní Emilova milenka nebo stereotypní Žid s batohem na útěku.
Vedle ústřední dvojice tak jedinou postavou, jejíž chování má vícero rozměrů, zůstává kupodivu Emilův šéf Tomek v podání neokoukaného Richarda Stankeho. Dvojici hlavních hrdinů hrají podobně "čerství" Jana Plodková a Marek Daniel. Sázka na méně provařené tváře filmu rozhodně prospívá, ale je to hlavně tento triumvirát, který ji naplňuje bez výhrad.
Hodnocení LN4 / 5 |
Hlavně nebýt za hrdinu
Protektor dále trpí častými nešvary českých filmů, které chtějí mít "poselství", ale nechtějí ztratit běžného diváka. Ředí tragiku vděčnými hláškami: "komu není rady, s tím já nespím", "my Židi si na Vánoce potrpíme" – bylo to opravdu nutné? Tragiky se zároveň domáhají velkými závěrečnými gesty: snímek se k finiši pracně dobere hnutími mysli, jež v sobě postavy celou předchozí dobu nenesly. A hlavně nutí publikum sympatizovat s malým českým človíčkem, od něhož přece nemůžeme chtít víc než živoření v šedé zóně: zatímco postavy, které se Němcům vzepřou, jsou ukázány jako dětinští naivkové, Emil se "odváží" leda knockoutovat svého opilého a o generaci staršího německého šéfa při boxu a za hrdinu odboje je ve finále považován omylem.
Není úplně scestné vést paralelu mezi Protektorem a jiným letošním filmem o Židech, kinu a druhé světové válce – Tarantinovými Hanebnými pancharty. Oba snímky jsou pečlivě vysoustružené a udržují si bezpečný odstup od postav, které přes všechnu věrnost reáliím nežijí v úplně reálném, skutečnými lidmi zabydleném světě. Na oba se moc pěkně dívá.
Protektor vypjatým dramatem typu Vyššího principu nebo drtivou autorskou výpovědí jako Daleká cesta zřejmě být nechtěl: je nedrásavý, bezpečný, multiplexový. Nelze ho za to nepochválit, protože svůj záměr naplňuje zručně. Lepšího kandidáta na Oscara jsme si vybrat nemohli.
