LN Knižní předloha Květu pouště poprvé vyšla v roce 1998, na plátno se dostávala deset let. Proč tak dlouho?
Waris měla špatné zkušenosti s tím, co se s právy na její knihu dělo, když je vlastnila společnost Eltona Johna Rocket Pictures. Byla podezřívavá. Když je koupil producent Peter Herrmann, sešli jsme se s ní a s jejím agentem. Bylo to velmi těžké: čtyřicet minut vůbec nepromluvila, ani se na mě nepodívala, koukala jen na svoji rybu na talíři. Zvedla jsem se, že toho mám dost a že odcházím. Zarazila mě a řekla – jsi běloška, tak co můžeš vědět o tom, co se děje v mé zemi. Odpověděla jsem – jsem sice bílá, ale podle mě u tohohle tématu na barvě pleti nezáleží. Jsem žena, jsem matka a jsem člověk. A všichni jsme kdysi byli dětmi. Jádro toho příběhu podle mě leží v tom, že dětem se nesmí ubližovat. A ona na to – kdy začneš psát?
Musela jsem jí ale slíbit dvě věci. Že neuhnu očima od scény mrzačení malé Waris. A že se lidi během toho filmu budou i bavit a smát. Věděla jsem, že napsat takový scénář mi zabere dva roky.
LN Kolik jste napsala verzí?
Tuny. Kniha zachycuje třicet let života, musela jsem to protřídit. Věděla jsem, že budeme mít hlavně publikum ze Západu, které o ženské obřízce nic neví. Proto jsem se rozhodla "přetáhnout Afriku do Evropy" a soustředila se na scény z Londýna. Nejtěžší bylo dosáhnout té rovnováhy mezi komedií a dramatem. Scénář jsme předělávali dokonce ještě ve střižně! Systém postupných retrospektiv jsem měla v hlavě už dávno, ale teprve při střihu jsme je dávali na definitivní místa.
LN A to, že scéna zmrzačení malé Waris bude až na konci, jste věděla od začátku?
Ano. Všichni máme nějaké trauma. Každý člověk na světě někdy zažil něco, co ho vyděsilo a hluboko vevnitř zranilo. Většinou to ale úspěšně skrýváme. A ten film nám ukáže krásnou holčičku v krásné krajině, předvede nám její životní příběh – a když máme pocit, že se v něm orientujeme a cítíme se v něm jako doma, tak teprve přijde ten šok.
LN Měnila jste film oproti předloze?
Musela jsem ji pouze dost osekat, jinak by film trval čtyři hodiny. První verze scénáře měla 340 stránek. Producent mi řekl, že se scénářem vůbec začne zabývat, až ho stáhnu pod dvě stě. Ale jinak je "můj" Květ pouště stoprocentně autentický – včetně té scény zmrzačení. Autentická je žiletka, kterou ji obřežou, trny ze stromu, kterými ji zašijí, dokonce i ta stařena, která to provede, obřízky provozuje i ve skutečnosti. Věrohodnost byl můj hlavní cíl.
LN Liye Kebede, která hraje mladou Waris, bylo při natáčení už třicet. Jak jste ji "omlazovali"?
Má skvělé geny, vypadá mladší sama od sebe. Pak je to taky otázka řeči těla: na začátku filmu je Waris dětsky stydlivá a nemotorná. A taky záleželo na kostýmech: nejdřív je coby muslimka zahalená, takže nebylo tak těžké vydávat ji za mladou holku. Casting byl tak těžký hlavně proto, že jsme potřebovali najít ženu, která věrohodně ztvární nevinnou dívku, úchvatnou topmodelku i mluvčí OSN.
LN Jak jste zvládala pracovat s herci a štábem ze tří kontinentů?
Před kamerou to bylo velmi obtížné. Třeba nomádi, kteří ve filmu hrají, v životě neviděli kameru. V Džibutsku, kde jsme natáčeli, filmový průmysl narozdíl od Maroka nebo Jihoafrické republiky neexistuje. Museli jsme tam dovézt všechno, i generátory. V islámské kultuře navíc nejsou rádi, když lidi fotografujete, a tak jsme museli důvěru domorodců dlouho získávat. Potřebovala jsem zkušeného kameramana – a toho jsem našla v Kenu Kelschovi, spolupracovníkovi Abela Ferrary. Dokáže točit zevnitř duše postav.
LN Kelsch většinou točí "pouličním" způsobem, zatímco v Květu pouště často využíváte třeba komplikované záběry z jeřábu...
Ty jsou všechny v Africe. Chtěli jsme ukázat tu nesmírnou otevřenost a rozlohu tamní krajiny. Nebyly tam žádné stromy nebo hory, jen placka, a tak jsme se museli zvednout na jeřábu. V Evropě Afriku "známe" z krásných fotek ve výpravných obrázkových knížkách, ale to je Keňa, sloni, tygři a tak. Tyhle estetizované záběry málokdy ukazují třeba vyprahlou rozpraskanou půdu. Nebo vyhublé domorodce. Je to krása smíchaná s hrůzou. O něco takového jsem se pokoušela.
LN Setkali jste se v Džibutsku s výhružkami? Přece jenom jste se stavěli proti zakořeněným pověrám a objektivem lidem "kradli duši"...
Obřízka je tam oficiálně zakázaná, ale pořád se děje. Vítali nás, protože jsme přivezli peníze a práci. Ale zároveň jsme byli běloši, kteří se odvážili kritizovat jejich rituály. Takže třeba při scéně na tržišti byli lidé okolo velmi agresivní, házeli na nás kameny.
LN Bylo nebezpečné i natáčení skrytou kamerou mezi bezdomovci v Londýně?
Liya měla v uchu sluchátko, já jsem jí dávala instrukce vysílačkou a Ken se s kamerou schovával. Jinak se to natočit nedalo, zvlášť když jsme měli herečku, která ještě nebyla tak zkušená. Museli jsme ji vzít to autentických situací, aby si je odžila. V Londýně jsme byli v bezpečí, v Džibutsku to bylo drsnější. Ale celý štáb byl do tématu tak ponořený, že nám záleželo jen na tom, aby se náš film podařilo dokončit a dostat do světa. Cítili jsme za to téma zodpovědnost.
LN Účastníte se diskusí po projekcích, angažujete se v různých organizacích?
Můžete natočit film jako politickou kampaň – a riskujete že na něj přijdou jen ti, kdo o dané problematice už vědí, a jen se ve svém názoru utvrdí. Náš cíl s Waris a Peterem byl dostat Květ pouště mezi diváky, kteří o ženské obřízce nemají tušení. Ale v tom filmu je něco, s čím se může ztotožnit opravdu každý, sahá daleko za hranice zohavování žen. Od začátku měl být o životě.
LN Jak jste se cítila, když Květu pouště na festivalu v Benátkách tleskali vestoje?
To se stalo víckrát a já na to nebyla vůbec připravená! V Benátkách to bylo poprvé, potila jsem se trémou. S Waris jsme se celé nervózní držely za ruce. Diváci plakali, ale přitom byli rádi, že se něco dozvěděli. Vstávali a ptali se, co můžou udělat. Říkaly jsme jim, ať začnou se svým okolím. Byla jsem třeba na velké projekci v Marakéši pro 1200 lidí, většinou tradičních muslimů. Tleskali během projekce, třeba ve scéně, kde si Waris konečně sundá čádor. Všude žijí lidé, kteří si přejí změnu k lepšímu. A podle mě je snadnější, tradicím nastaví zrcadlo film natočený lidmi zvenčí, než když to udělá někdo zevnitř dané kultury. Pak je pro lidi jednodušší reflektovat sebe sama. To je moje zkušenost.
LN Jak se líbil Květ pouště samotné Waris? Účastnila se výroby?
Waris je z toho filmu nadšená. Dvakrát byla na placu v Džibutsku a jednou v Německu. Chodila by i mnohem častěji, ale přesvědčila jsem ji, že od natáčení musí dát ruce pryč. Netočila jsem přece dokument, ale hraný film. Pochopila to. Když pak viděla výsledek na soukromém promítání, byl to kouzelný moment.
