Byl listopad 1990, těsně před prvním výročím sametové revoluce. Našlapaná Lucerna byla svědkem prvního vystoupení Laibach v Česku, tehdy samozřejmě ještě v Československu (jejich pokus o vystoupení v 80. letech nevyšel – jak v jednom rozhovoru pro LN připomněl hlavní ideolog kapely Ivan Novak, jugoslávské vojenské uniformy byly pro československé pohraničníky příliš silné kafe – kapelu sem nepustili).
Ale zpátky to Lucerny. V prvních řadách hajlovalo několik zmatených skinheadů, přilákaných pochodovými rytmy a částečně německým zpěvem. Páteř koncertu tvořily předělávky roztodivných hitovek – od stoneovské Sympathy For The Devil přes queenovskou One Vison až po zábavný opus Life is Life – a temná industriálně laděná vlastní tvorba. A teď zpátky k současnosti, respektive ke čtvrtku.
Laibach se ponořili do své nejhlubší minulosti. Již zhruba rok na koncertech představují předělanou, do elektroničtějšího hávu upravenou ranou tvorbu. Začínalo se – pokud to autor těchto řádků rozklíčoval správně – prehistorickou písničkou Boji.
Zazněly i další klenoty z první poloviny 80. let: Mi Kujemo Bodočnost, Smrt za Smrt, Brat Moj, Ti, Ki Izzivaš a samozřejmě Država. Některé zazněly už loni v Lucerna Music Baru, některé byly doplněné nově. V doprovodném promítání se míhaly i jejich anglické názvy – to zřejmě jako pomůcka pro neslovanské publikum, ostatně Laibach jsou zřejmě nejznámější "východní" kapelou v západní Evropě.
Pak ovšem nastal předěl. Marškumpačka spustila Tanz Mit Laibach, pak snad jediná skutečná předělávka Alle Gegen Alle a až do konce se hrály jen věci z posledních dvou řadových alb WAT a Volk, které obsahuje předělané hymny. A ty nakonec zněly i na úplný závěr: americká, anglická a francouzská (opět, pokud paměť neklame). Prostřední období Laibach jako by neexistovalo.
Kapela tak dostála své tradici, kdy se lze vždy jen dohadovat, zda je sestava písniček výsledkem rafinovaného úsudku, nebo jen špatného výběru. Laibach si ale po celých třicet let své existence zakládali na své svébytnosti a nekonformnosti – někdy tak přepjatě, až se už jen tím stali poněkud konformní.
Ve čtvrtek v Arše ale ukázali, že jsou – pravda, v notně omlazené sestavě – schopni i něčeho vcelku obyčejného: příjemného koncertu.
