RECENZE: Kmeny v brněnské Redutě jsou generační výpovědí o tom, že každý je nějaký

Na Kmenech je znát, že portréty rozličných „kmenů“, tedy příslušníků nejrůznějších subkultur, protagonisté výrazně doplňují o vlastní zkušenosti (jistě umělecky ozvláštněné a posunuté). Jsou to vlastně vzpomínky věkově spřízněných herců na pubertu na prahu nového a svobodného tisíciletí. Kmeny v brněnské Redutě jsou generační divadlo. Už méně tato inscenace představuje generační výpověď. Režisér Braňo Holiček a sedm účinkujících herců vychází ze stejnojmenných knih Vladimira 518, Karla Veselého a Tomáše Součka, je ovšem znát, že portréty rozličných „kmenů“, tedy příslušníků nejrůznějších subkultur, protagonisté výrazně doplňují o vlastní zkušenosti (jistě umělecky ozvláštněné a posunuté). Jsou to vlastně vzpomínky věkově spřízněných herců na pubertu na prahu nového a svobodného tisíciletí.

Humor, nostalgie, upřímnost, ale co dál?

Sedmkrát diváci uslyší monolog: byl jsem takový, patřil jsem do této skupiny, chtěl jsem se podobat, nebo naopak – chtěl jsem se lišit a vyhraňovat. A jednou dokonce zazní – nějak jsem se nemohla rozhodnout, kam chci a mám patřit...

Tři ženy a čtyři muži (Annette Nesvadbová, Milada Vyhnálková, Magdaléna Tkačíková, Roman Blumaier, Štěpán Kaminský, Jakub Šafránek, Martin Veselý) se potkávají ve veřejné prádelně, každý má svou mašinu, v níž ukrývá svou identitu. Když přijde jeho čas, vytáhne z pračky oblečení charakteristické pro jeho kmen (například punker, hiphoperka, motorkář). Poté se do něj oblékne a odvypráví, co ho těšilo a štvalo, co ho pudilo i brzdilo. Jaké měl sny a jaké snad ještě má. Většinou se herci na své „členství“ dívají s odstupem a nadsázkou.

Na tuto zpověď má každý z nich jen pár minut, ostatní herci mu pomáhají velmi málo, vytvářejí spíš „pozadí“ – členy subkultury nebo ty, vůči kterým se řečník vyhraňuje. Na plátno nad pračkami jsou promítány citáty a projevy, které mají doříci nebo zopakovat to podstatné. Po třetí zpovědi ovšem začne představení ubíjet stereotypnost a mechaničnost konceptu.

I když nápady například v pohybové rovině nechybí – Štěpán Kaminský prozrazuje, že patřil do kmene tanečník a v bílém trikotu, černých kalhotách as napomádovanými vlasy na jevišti předvede názornou ukázku. Je to standardní tanec. Ostatní se zatím pohybují pouze v černém spodním prádle, protože k danému kmeni nepřináleží a jsou jen zástupci šedé masy. A zatančí kreaci na hudbu, která rve i nedoslýchavým babičkám uši. Kaminský několikrát zopakuje, že mu opravdu nevadilo být jiný a nemít čas na kratochvíle vrstevníků, což nakonec vyznívá jako milosrdná lež pro něj samého.

RECENZE: Život s krajtou. Svět je plný šílenců

Dojemně humorný je pak třeba první, „punkáčský“ příběh Romana Blumaiera, ve kterém jako hrozivý skinhead vystoupí drobná Magdaléna Tkačíková. Roztomile působí sluníčkově vyprávěný hippie průběh hledání sebe samé od Milady Vyhnálkové. Výrazně odlišný, a nejméně povedený, je závěrečný monolog – nyní se nevzpomíná, přijde současnost – tedy hipsterka s moderní technikou a online prezentací Kmenů na Facebooku. (I když – hipsterství je mimo jiné reminiscence na devadesátky.)

Brněnské Kmeny jsou sympatická inscenace (přiznávám, sama jsem zavzpomínala). Avšak je to dílo sdělné a pochopitelné i pro ty, kteří to všechno neprožili? Nepopírám, že „dobré divadlo“ nemusí zákonitě oslovit všechny. Může být určené pouze jedné generaci diváků (v tomto případě snad zaujme i více než jednu). Jenže Kmeny kromě humoru, nostalgie, jisté upřímnosti nenabízí už moc navíc. Nedozvíme se, co je vlastně pozoruhodné na našem dělení, odlišném chování a vnímání. Tvůrci nám ukazují jen to, že to všechno existuje.