RECENZE: Smrtihlav. Beletrie? To až filmové zpracování atentátu na Heydricha se neštítí ničeho

Binetův esejisticky pojatý román z roku 2010 nedostal Goncourtovu cenu pro nejlepší prvotinu pro nic za nic. Francouzský učitel a zanícený milovník Československa si dal hodně práce se shromážděním historických faktů jak o výsadkářích, kteří v květnu 1942 zabili Reinharda Heydricha, tak o Himmlerově mozku (zkratka v titulu knihy značí průpovídku Himmlers Hirn heißt Heydrich) samotném.

A nejen to: Binet uvádí čtenáře do mnohem širšího kontextu, představuje jim další relevantní osobnosti, místa a události. S nelíčeným rozhořčením rozebere okolnosti Mnichovské konference, ale zavítá i do Kutné Hory ve 13. století, jejíž nerostné bohatství neměl kdo těžit, a bylo proto potřeba pozvat do Čech německé kolonisty. Seznámí čtenáře s osudem Stalinova maršála Tuchačevského a se sovětskou politikou 30. let, vezme je do neblaze proslulé rokle Babí Jar, kde nacisté povraždili desetitisíce Židů, a povypráví o legendárním fotbalovém souboji hráčů bývalého Dynama Kyjev s týmem německé Luftwaffe, v němž hrdí Ukrajinci své nepřípustné vítězství nepřežili. Je to zkrátka bohatý, poutavý a informovaný text.

Ale to pořád není to jediné, co z něj činí dost výjimečnou záležitost: autor totiž o svém textu během jeho psaní také přemítá, konfrontuje jej s jinými díly, reflektuje svou vlastní situaci a zejména od počátku až do konce řeší vztah spisovatele k faktům. Vyznává se ze své nechuti k romanopiscům, kteří svévolně překrucují a dobarvují skutečnost, popisuje svou až obsesivní touhu dopátrat se přesného obrazu událostí. Se smyslem pro sebeironii někdy sám sebe zpětně usvědčí z toho, že se nechal unést a napsal hloupost (třeba když tvrdil, že si Heydrich po vzoru hlavy britské tajné služby nechal říkat M, přesně jako je to v bondovkách). Neuchránilo jej to před některými omyly, které v textu zůstaly neokomentovány, ale taková je daň za zpracování složité historické látky, ve které přece jen není tak úplně „doma“, jak také sám ví a přiznává.

Velehory u Prahy

„Korunou tohoto příběhu by, alespoň pro mě, bylo jeho (Gabčíkovo – pozn. red.) setkání s Kubišem. Kde a kdy se potkali? V Polsku? Ve Francii? Na cestě z Polska do Francie, nebo později, v Anglii? Rád bych to věděl. Ještě nevím, jestli si jejich setkání budu ,vizualizovat‘ (to jest vymýšlet!), nebo ne. Jestli to udělám, bude to definitivní důkaz, že se beletrie neštítí ničeho,“ uzavírá Binet jednu ze svých spisovatelských úvah. Samozřejmě že na závěr onu scénu „zvizualizuje“: ale právě až poté, co na to čtenáře připravil tím znejisťujícím, sebeironickým a zároveň ospravedlňujícím textem.

Po přečtení bystrého, lehce poťouchlého, ale zároveň nesmírně citlivého Binetova textu musel čtenář zpozornět, když se doslechl o připravované filmové adaptaci. Jak se filmařům podaří zachytit tento duch románu HHhH? Odpověď je nakonec překvapivě jednoduchá: nijak. Režisér Cédric Jimenez a jeho spolupracovníci si z Binetovy knihy vzali pouze to, že do poloviny filmu vyprávějí o Heydrichovi a od poloviny o výsadkářích. Činí to tím nejkonvenčnějším způsobem, beze stopy Binetova nadhledu či rafinované dekonstrukce příběhu.

Jimenezův nenápaditý snímek jde v zásadním principu přímo proti duchu Binetovy knihy. Bez skrupulí činí přesně to, čeho se Binet vysloveně děsí: uzpůsobuje si fakta, jak se mu hodí, a ke všemu asi nikdo ani přesně neví proč. Většina zjevných odchylek od pravdy (nebo alespoň pravděpodobnosti) totiž neslouží ani spádu či zajímavosti příběhu, natož jeho věrohodnosti a logice.

Pohled i z druhé strany barikády. Přichází nový film o atentátu na Heydricha

Když výsadkáři seskočí ve velehorách poblíž Prahy, brodí se po pás ve sněhu a okamžitě jsou jim doslova v patách pronásledovatelé, kteří je přesto nedopadnou, je to zkrátka jen čirý nesmysl. U samotného atentátu se filmaři vykašlali na osudovou zatáčku a dějiště umístili kamsi na živý městský bulvár. Když za zraněným Heydrichem přikvačí do nemocnice jeho žena, nenajde ho na operačním sále nebo na lůžku, ale sedícího a stále oblečeného v uniformě. Zatčenému českému odbojáři Vlastimilu Moravcovi tu není dvacet, ale deset. A tak dále až po skutečnost, že v kryptě kostela nechali filmaři místo čtyř jen dva parašutisty, samozřejmě Gabčíka s Kubišem. Za těmito posuny nelze při nejlepší vůli vystopovat žádnou významnou myšlenku nebo umělecký záměr, který by je ospravedlňoval, což alespoň v jisté míře platilo pro loni uvedený film Seana Ellise Anthropoid. Tady jde jen o pohodlnost a prostřednost tvůrců, kteří samoúčelně (či spíše bezúčelně) manipulují s historickými skutečnostmi.

Dokonce i kdybychom nechali dějinná fakta a Binetovu „předlohu“ zcela stranou, nefunguje snímek Smrtihlav dobře. Je nevyrovnaný a nešikovný v líčení postav, které se mají v jeho centru osudově střetnout, ale spíš se jen tak vystřídají. Heydrichův portrét se snaží o plasticitu, ale skončí u trivialit (ano, dozvíme se, jak podle režiséra Heydrich vypadal při souloži). U Gabčíka s Kubišem budou mít možná diváci potíže rozeznávat, který je který, a nedozvědí se o nich skoro nic. Ovšem nechybí ona scéna jejich prvního setkání: ale ani tady nepoužil Jimenez Binetův obraz a vyrobil si vlastní, banálnější.

Binet se stydět nemusí

Jason Clarke jako Heydrich moc nevypadá a hereckými prostředky to vynahradí jen v pár povedenějších scénách. Výraznější je Rosamund Pikeová jako jeho žena Lina, která dostala ve filmovém příběhu poměrně značný (a vlastně až přehnaný) prostor. Oba představitele výsadkářů Jacka Reynora (Gabčík) i Jacka O’Connella (Kubiš) zase spolehlivě zastiňuje Mia Wasikowská v malé roli české odbojářky Anny Novákové.

Na angličtinu z českých a slovenských úst už nás poněkud připravil zmiňovaný loňský Anthropoid, stále je to však dost obtížně stravitelné sousto. Opepřené tentokrát ještě momentem, kdy se výsadkář ve chvíli usebrání modlí v latině...

„Je to ostuda, dělat si loutku z někoho, kdo je dávno mrtvý a nemůže se bránit! Nutit mu čaj, když možná pil jen kávu. Oblékat ho do dvou kabátů, když dost možná vlastnil jen jeden. Nakládat ho do autobusu, když mohl jet vlakem. Rozhodnout, že pojede večer, a ne ráno. Stydím se,“ tvrdí Laurent Binet ve svém románu. Dodejme, že on nemá zač.