Takové poměry nelze revolučně změnit, ale lze na ně aspoň upozorňovat. Právě to dělá německá vláda, když poprvé od konce studené války řeší koncepci civilní obrany. Není na tom nic zvláštního, ale má to jeden háček. Takové kroky se až příliš snadno vykládají jako příprava na válku. Přitom apel na „válečné instinkty“ – na oživení zkušeností, znalostí i postupů pro případ hrozby, energetického blackoutu či nouze – není strašení válkou, i když si to němečtí Zelení myslí.
Deset litrů vody, jídlo, léky, zápalky. Zásobte se pro případ katastrofy, radí Němcům vláda |
Zná to ještě starší generace včetně autora těchto řádek. Moje matka vyrůstala na vesnici za druhé světové války. V srpnu 1968, po sovětské invazi, sháněla zásoby a nakládala vejce do vodního skla. „Ha ha,“ řeknete si, ví dnes vůbec někdo, co je to vodní sklo? Ano, takové chování je v naprostém rozporu s pravidly digitální éry, která velí spoléhat se na chytré sítě a mašinky.
Sklady se smršťují a zásobování se zužuje na přímou dopravu od výrobní linky ke spotřebiteli ve stylu Amazonu. Ale ve chvíli, kdy z jakéhokoliv důvodu „dojdou baterky“, se to vše zastaví. Proto má německý důraz na rodinné zásoby smysl. Proto i země, jež se sama chlubí „energetickou revolucí“, doporučuje svým občanům, aby měli (vedle potravin a pitné vody) i zásoby dřeva či uhlí na otop.
Není to jasná příprava na válku, ač to tak Zelení či česká média vnímají. Ta německá to berou střízlivěji. Třeba jako konzumní pobídku (Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Němci, kupujte víc zeleninových konzerv“). Či jako černý humor (Osa dobra: „Občané, kupujte hřebeny, přicházejí všivé časy“). Smůla je, že v hysterické době se vše vykládá vyhroceně: útoky šílenců jako islamistický teror; útoky džihádistů jako duševní choroba; liberální otevřenost jako sebevražda; kritika jako pravicový populismus. Možná je to i tím, že už jen málo lidí má zažité „válečné instinkty“, kdežto většina se spoléhá na chytré sítě a ideologie. Pozor, i ony mají své dny.
