Producenti ústřic a mušlí jen bezmocně sledovali, jak tahle invazivní kolonie zabrala jejich nádhernou zátoku bohatou na fytoplankton, jímž se živí celá řada mušlí, a který barví vodu do tyrkysového odstínu.
Jen místní podnikatel Pierrick Clément se odvážil položit otázku nepředstavitelnou ve městě, které postavilo živobytí na tradičních mořských plodech: Budou lidé ochotni jíst tohoto zákeřného tvora? "Jako podnikatel jsem tu zahlédl příležitost," říká a vytahuje nožem stále ještě živého plže z ulity.
'Ten problém'
Hučky, kterým sám neřekne jinak než "ten problém", by se mohly stát lahůdkou - podávané buď syrové nebo vařené, tvrdí. Tento plž, kterého netvoří víc než kousek oranžové tkáně pevně držící v ulitě, chutná podobně jako surmovka nebo hřebenatka, ale v místní kuchyni se nikdy neujal.
"Jsou považováni za parazity," řekl Frederic Baslé, který má stánek s mořskými plody u pobřeží v Port de la Houle. Obyvatelé v Cancale jsou teď rozpolcení mezi nechutí a úlevou nad Clémentovým plánem lovit a prodávat hučky ke konzumaci. Po letech administrativního handrkování Clément přesvědčil místní radu a producenty, aby jeho projekt podpořili a zahájil kampaň za rehabilitaci pověsti invazivního plže.
Ulity do stavebnictví
Clément lovil ústřice, ušně a ježovky a jako většina Bretonců si nikdy nepomyslel, že by mohl jíst všudypřítomné hučky. Ale pak objevil způsob, jakým se dají otevírat jejich ulity v průmyslovém měřítku bez poškození tkáně uvnitř a rychle investoval milion eur do výzkumu a vývoje. Nyní dodává balíčky mražených vyloupaných huček do obchodů a restaurací a plánuje recyklovat jejich na vápník bohaté ulity do stavebních materiálů a ke zlepšení kyselé půdy jeho rodného bretaňského pobřeží.
Rybář se sítí plnou huček střevícových.
Zatím běží jedna jeho pilotní továrna, ale doufá, že postupně bude dodávat až 100 000 tun huček ročně, což by bylo dost na kontrolu jejich nesmírně rychlého množení v zátokách Mont Saint-Michel, Saint-Brieuc a Morlaix. Prodávat je chce hlavně na americký, japonský a čínský trh, kde by nemusely mít tak plevelnou pověst jako ve Francii.
Prosadit hučku doma bude mnohem větší výzva. Oblast je velmi tradiční a jen těžko ochotná přijmout do kulinární tradice novou ingredienci. Překážkou je i to, že hučky na pohled nejsou příliš pěkné. "Bojovat proti stereotypům je těžké," říká Clément, jehož cituje list The New York Times (NYT).
Hučka střevícová ve FranciiHučky střevícové se v této oblasti rozšířily od 70. let a dostaly se tam v lodích převážejících ústřice. Místní pověst ale tvrdí, že poprvé hučky dorazily do Normandie v roce 1944 přilepené na kýlech britských spojeneckých lodí. Kde se objeví, tam vytlačují původní druhy - mušle, ústřice a hřebenatky, kterým ujídají fytoplankton. Opakované snahy o jejich vyhubení byly zatím marné. |
Úřady už se tyto plže snažily odtáhnout v sítích dál na moře, rozdrtit nebo vařit v obřích kádích přímo na lodích, případně nechat uschnout v hromadách na pláži. Navzdory veškerému drsnému zacházení hučky přežily a jejich populace stoupá zhruba o deset procent ročně.
Chuť po mořské vodě
Clément tvrdí, že začít hučky jíst je jedinou reálnou možností, jak pomoct průmyslu mořských plodů i ekosystému. A na svou stranu už se mu podařilo získat několik vlivných šéfkuchařů ze Španělska, Japonska - a dokonce i z Francie.
Patří mezi ně i Gaël Orieux, který kreace z huček pravidelně zařazuje na menu své pařížské restaurace Auguste. "Chutnají po mořské vodě, ale jsou i trochu sladké s trpkou dochutí, která připomíná lískové oříšky," říká Orieux, podle nějž má tento plž "rozhodně svůj charakter".
