Francouzi si po ponižující poválečné epoše groteskně nestabilních vlád zvolili generála de Gaulla, který prosadil většinový volební systém a systém se silnou autoritou prezidenta. Je snad stát armáda, aby mu vládl generál?
MACHÁČEK: Trump ještě nemá vyhráno |
V Brazílii – především kvůli hlubokým sociálním rozdílům – vyhrál prezidentské volby odborářský aktivista Lula, přestože stát určitě není odborová organizace. Byla zkrátka poptávka po společenské solidaritě. Kdyby prý společnost cítila potřebu nasáknout se „výzvou k transcendenci“, mohla by si zvolit do čela třeba Tomáše Halíka.
Česká společnost cítila nerovnováhu mezi těmi, kdo podnikají a platí daně, a těmi, kdo podnikají ve tmě, a zvolila dočasně princip, že to zařídí podnikatel, který chce řídit stát jako firmu.
To, že budou voliči zdůrazňovat ve volbách určitý akcent jen „dočasně“, je jasné: hlavní úlohou státu koneckonců je vždy hlídat „dočasnost“ každé mocenské konfigurace.
Tolik Bělohradský. Dovolil bych si to trochu rozvést.
K té potřebě vyrovnávat rovnováhu leckde na světě občas dochází, nejde o nic specifického pro českou kotlinu. Vezměme si Ameriku s dnes tolik diskutovaným Donaldem Trumpem. Ten říká – normální politici jenom žvaní („talk, talk, talk“ – vlastně žvanírna), jsou samá ideologie, on bude stát řídit jako firmu – rychle a efektivně, bude prý schopen rychle dojednat každý „deal“.
Kdyby Američané neměli Trumpa, museli by si ho vymyslet nebo by příležitosti využil někdo jiný.
Nerovnováh a schodků má současná Amerika totiž spoustu. Prvním schodkem je, že ve volbách rozhodují peníze. Kdo sežene nejvíc peněz na kampaň, zásadně vyhrává: od starostů přes guvernéry a kongresmany po prezidenty. Vzniká pak logická úvaha, do jaké míry se sponzorům kampaně potom slouží. Takže lidé si logicky touží vyzkoušet si čas od času někoho, kdo má ty peníze svoje. Americký Kongres je zoufale neproduktivní, paralyzovaný a polarizovaný. Z hlediska domácích reforem za posledních dvacet pět let schválil jen Obamovu zdravotní reformu. Amerika funguje politikům navzdory: díky úřednictvu, justici apod. Lidé také touží po receptu proti dalšímu prohlubování schodků: oslabení střední třídy a po návratu respektu vůči USA ve světě, ale to už jsou takové ty běžnější schodky.
Trump není jediný. Město New York City (větší než Česká republika) řídil dvanáct let Michael Bloomberg, „shodou okolností“ nejbohatší Newyorčan, o kterém by také mohl Miroslav Kalousek prohlásit, že konflikt zájmů nemá jenom na záchodě. Bloomberg byl tak dobrý a oblíbený, že si „dočasnost“ dokonce prodloužil. Prosadil změnu pravidel, aby mohl sloužit třetí starostovský termín. Dalo by se tomu z tohoto jednoho velmi úzkého pohledu říci ošklivě „putinizace newyorské politiky“, ale byl to celkově velmi vydařený experiment.
Děje se to občas i v Evropě, zvláště spočívá-li „nerovnováha“ v ekonomické recesi či krizi, jaká trápí a ještě dlouho trápit bude Finsko. Juha Sipilä, současný finský premiér, je podnikatel, který při svém nástupu do funkce pronesl, že „bude řídit vládu jako představenstvo“.
V tomto ohledu jsem materialista, jsem přesvědčen že setkání nabídky a poptávky po „řízení firmy“ bylo u nás, podobně jako ve Finsku, způsobeno zbytečnou ekonomickou recesí (způsobenou procyklickou fiskální politikou) po roce 2008, která trvala s malou přestávkou pět let.
Každopádně vstoupí-li miliardář do politiky, poštve si proti sobě nejen stávající politický establishment, který ostatní miliardáři dlouhodobě vydržují a platí, ale i ty ostatní miliardáře přímo, protože mají pocit, že se nad ně vyvyšuje, chce získat pro svůj byznys výhody a rozbíjí jim fungující matrix.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
