LN: Často se u nás mluví o rychle rostoucím počtu minipivovarů. Co týden, to jeden nový. Kde to skončí? Někdo soudí, že z nynějších skoro 400 jich u nás může být jednou i tisícovka, jako před nějakými plus minus sto lety.
Nelze to vyloučit. Český trh byl někdy v době před první světovou válkou plný malých řemeslných pivovarů, známých třeba z Hrabalových Postřižin, které však vařily všechny jednotným stylem. I proto dost dobře nejde srovnávat tehdejších tisíc pivovarů s dnešním očekávaným tisícem. Už dnes je u nás skladba piv obrovsky pestrá. Navíc tehdy to nebyly minipivovary, jak je známe dnes, lišily se tím, že měly své hospody takzvaně kolem komína, které pan správce objížděl na svém harleyi-davidsonu. Měly tedy určitou distribuci.
LN: A dnes?
Dnes je český trh obrovsky koncentrovaný. Vemte si jen, že samotný Prazdroj má na domácím trhu nějakých 43 procent. A na minipivovary, kterých je dneska zhruba 380, vychází tržní podíl sotva dvou procent. Samozřejmě ještě porostou, ale nikdy nedosáhnou nějak významného podílu.
LN: Bude jich tedy jednou u nás tisíc?
Potenciál k tomu je. I když už dnes je trh zčásti saturovaný, minipivovary už nejsou taková vzácnost. Jsou v mnoha městečkách a jen v Praze jich je už přes třicet. Víc se tenhle obor profesionalizuje, přicházejí noví investoři, zatímco za prvními minipivovary, které u nás vznikaly někdy od poloviny devadesátých let, byli spíš hlavně nadšenci.
LN: Takže se jim ekonomicky daří.
Daří. Oni nemají tak velký tlak na ekonomiku, jsou autonomní, pivovar jim obvykle patří, většinou nemají úvěry, takže si mohou dovolit experimentovat a žijí tím. Oproti tomu třeba v Prazdroji to takhle nefunguje. Tam musejí poslouchat svou centrálu, tvrdě „jet na ekonomiku“, pokud padá rentabilita, padají i hlavy. Ale zpátky k tomu odhadu počtu. Tisíc je podle mě dobrý potenciál. Tak trochu se těším, až se trh minipivovarů začne čistit, což nastane podle mě během nějakých tří až čtyř let.