Amerika je v „humanitárních kleštích“. Na jedné straně zásobuje svět snímky plačících dětí, jež byly odděleny od svých rodičů – zatčených ilegálních imigrantů. Na druhé straně oznámila odchod z Rady OSN pro lidská práva. Vtírá se otázka: Nemá sama máslo na hlavě? Je to zapeklité už proto, že emoční snímky dětí – plačících, utopených, zasažených chlórem, postřelených na hranici Gazy – představují absolutní zbraň, proti níž neexistuje účinná obrana. A přece je tu rozdíl, na který bychom neměli zapomínat.