Raný Sorokinův román Třicátá Marinina láska vyšel u nás poprvé v roce 1995. Autor jej ale napsal v letech 1982 až 1984 a odehrává se v Sovětském svazu za Andropova, tedy ve zmrtvělém čase, kdy kolos byl ještě zdánlivě neotřesitelný a změny nemožné. Román rozzuřil nejenom ortodoxní komunisty, ale později i ruské nacionalisty, kteří jej označili za perverzní a obscénní a údajně jej před Velkým divadlem v Moskvě demonstrativně vhodili do obří záchodové mísy.
Sorokin líčí dobu rozkladu, jíž hrdinka Marina propadá celou svou bytostí. Je znechucená, ale nemá sílu ani důvod stav změnit. Učí na klavír děti dělníků z továrny, sama však kvůli úrazu nekoncertuje. Pohybuje se i v prostředí disentu, ale hlavně nachází modus vivendi ve střídání partnerů, mužů i žen. Muži ji nedokážou uspokojit, a tak se vrhá do lesbických vztahů. Poslední, devětadvacátou milenku vyhodí, protože se zjeví podivný muž - ideál, jenž Marinu kárá za prázdný život. Předjímá tak zlom v jejím životě, do něhož vzápětí vstoupí tajemník stranické organizace místní fabriky. Je prvním mužem, s nímž zažije orgasmus, a on ji pak přesvědčí, že stane-li se součástí kolektivu, dojde spásy a štěstí. Marina odchází do továrny, přijímá nový úděl nadšeně a postupně se stejně jako její okolí stává prázdnou loutkou opakující ideologická hesla. V hysterickém pracovním vytržení doprovázeném šílenou propagandou se konečně cítí šťastná.
V anotaci českého nakladatele knihy je její přesná charakteristika - prý ji lze vnímat jako grandiózní perzifláž i jako existenciální román. Problémem dramatizace Karla Steigerwalda i inscenace ale je, že se tu Sorokinova kniha rozpadá do podivné až beztvaré změti. Dramatizace si nevybrala žádné z nabízených témat a neposunula se ani k vlastní výpovědi knihou inspirované, tak jak jsme na to ve Steigerwaldově tvorbě zvyklí. Jeho „publicisticko-dramatický komentář“, jak se avizuje v programu v textu, marně hledám. A nic na tom nemění ani to, že jde o zajímavou dramaturgickou volbu a román i po dvaceti letech od svého vzniku nabízí nejednu paralelu se současností. Vytratila se i síla Sorokinova literárního stylu, jeho metaforičnost. Jako by jeho obrazivost vzala režisérka po hlavě místy až polopatickým realismem, což je nejzřetelnější v závěru.
Na náročném projektu a hlavně na Čermákové režii jsou znát velké ambice i touha šokovat přímočarým naturalismem. Ale záhy se ukazuje, že jde jen o přehnaná silácká gesta utápějící se v bezradnosti, která vede ke stylovému zmatku. Zvlášť komicky působí videoprojekce Bertolucciho Posledního tanga v Paříži a majora Zemana, to už je vysloveně podle vzoru vraž do toho, co je po ruce. A pak zobrazení sexu na jevišti je zatraceně těžká disciplína, u níž stačí hodně málo, a jsme v kategorii směšných prostocviků. A přitom divadlo má prostředky k tomu, aby se z ní vymanilo, ovšem jednou z podmínek je i herecká zkušenost, kterou přizvané dívky a mladé ženy zatím postrádají. Jsou neobratné, je vidět, jak se stydí, ale přesto znovu a oddaně předvádějí, co se po nich chce. I představitelka hlavní role Jana Pidrmannová působí jako depresivní a život ubíjející Marina nepatřičně, jako by sama sebe přesvědčovala, že roli chce hrát a že ví jak. Neumělost občas hraničící se směšností ještě vynikne na rozlehlém jevišti Nové scény. Třeba když jeden z hrdinů na orgiích močí do skleničky, aby pak ostatním připil na zdraví, i v desáté řadě divák dobře vidí, jak usilovně mačká v kalhotách balónek s tekutinou.
Scéně vévodí „věž“ s plató, na němž se odehrávají všelijaké výjevy, zatímco z provaziště visí dlouhá červená lana, zbytek tvoří pár kusů univerzálně použitelných dekorací ve tvaru klavírního křídla. Samo o sobě tohle řešení působí výtvarně zajímavě, ale to je asi tak všechno. Rozpaky budí i vkomponování hudby, která by tu měla mít důležitou funkci, ale i ona nakonec působí jako vnějšková ilustrace. Největší problém je se závěrem, který má v románě formu obludně působivé abstrakní vize v podobě útočného blábolu komunistické propagandy. Inscenace ji zkonkretizovala a převedla do pohybové podoby, která má být metaforou zautomatizovaného života. Toto pojetí příliš nevychází - choreografie i samo provedení je značně neumělé.
Z režie sice sálá velké chtění, ale ten rádoby robustní, či spíš humpolácký styl hubí především sám sebe a divák si hlavně odnáší dojem neexistující režie a nekonečné křeče.
Vladimír Sorokin / Karel Steigerwald / Viktorie Čermáková: Třicátá Marinina láska
Režie: Viktorie Čermáková Překlad: Libor Dvořák Výprava: Marjetka Kürner Kalous Hudba: Petr Haas Divadelní Studio Továrna Nová scéna ND Praha, premiéra 26. 1.
