Špatná otázka.

Správná je " Bylo na tom české zdravotnictví někdy hůře?

náměty do diskuse o zdravotnictví

1. Dostatečnost prostředků pro české zdravotnictví

2. Které segmenty  zdravotnictví jsou předimenzované-

3.  Kdy se najde  odvaha k rušení nemocnic a k zajištění toho, aby   náročné, komplikované  a život zachraňující zákroky byly prováděny na pracovištích s dostatečným technickým vybavením erudovanými lékaři, kteří vykonávají těchto zákroků dostatečný počet  potřebný pro jejich kvalitní provedení.

sit nemocnic

nerozumím "SÍTÍ" nemocnic, do které se může kterákoliv nemocnice přihlásit, nebo nepřihlásit. Jako lékař začínající praxi na konci totality bych dokázala pochopit sít státních nemocnic, kde kriterium výběru, či nutnosti existence nemocnice je  počet obyvatel, či dojezdová vzálenost.... ale v tomto rozhodnutí ministra žádný systém nenacházím....

a bohužel to je největší a tákladní problém našeho zdravostictví. není systém!

nejsou standarty, a pevně stanovené hranice. všeho.

děkuji za odpověď.

dagmar

Namet do diskuse - pojisteni

Proc je zdravotni pojisteni dan a nikoli pojisteni. Jako pojistka by umoznovalo zavedeni bonusu a malusu - bonusy za peci o sve zdravi a malusy za jeho poskozovani. Napriklad- kouris - budes platit vetsi pojistku. Mas vyraznou nadvahu, nedodrzujes diatu - plat vic. Sportujes - budes platit mensi. Bydlis v Praze, budes mit vyssi pojistku (vyssi znecisteni, vyssi nemocnost, drazsi pece).

Pojistovny maji prece svuj matematicky model, podle ktereho mohou ocenit rizika. V urcite mire by se dalo toto oceneni promitnout do pojistky.

Myslim si ze dokud nebude vyse zdravotniho "pojisteni" alespon do urcite miry ovlivnitelna lidmy, do te doby nebudou mit pojistovny penize na placeni stale vyssich uctu za peci.

Málo kultivujeme české zdravotnictví s důsledkem plýtvání

Hlavním problémem českého zdravotnictví není výše HDP v něm (jak mylně tvrdí někteří lékaři), ale je jím značné plýtvání se zdravotním pojištěním (vč. daní) a rezignace českých politiků na práva pacientů (ale i práva pojištěnců a zaměstnavatelů).  Většina západních zemí má méně lékařů a méně nemocničních lůžek v přepočtu na tisíc obyvatel než my, takže o penězích bychom měli mluvit, až zredukujeme kapacity ve zdravotnictví na průměr ve vyspělých státech EU. Bez redukce nadbytečných zdravotnických zařízeních nemluvme ani o poplatcích pacientů - znamenalo by to opět jen navyšování prostředků do plýtvavého systému. Neměli by se naši politici také zamyslet nad tím, že lze mnohé učinit i bez peněz - zejména posílit práva pojištěnců (aby si občané sami mohli volit své zástupce do orgánů pojišťoven) a pacientů - přijmout zákon o právech pacientů, jak to učinily některé jiné postkomunistické země, podle západních vzorů. Oproti nám výrazněji posílily práva pacientů např. Maďarsko, pobaltské republiky či Slovinsko. Nestydí se naši politici, že nečiní nic ani v oblasti, která nestojí peníze navíc?