Dalibor Chatrný (* 1925) je nenápadný tvůrce s velkým nadhledem. Snad za to může skutečnost, že ze svého brněnského bydliště vidí věci z většího odstupu než zadýchaná společnost metropole. Již od 60. let přitom patří k předním představitelům českého a hravého konceptuálního umění, ze kterého nebolí hlava, ale lze se u něj i docela dobře zasmát. Z podobného rodu je i jeho současná pražská výstava. Kurátorka Ilona Víchová na ni vybrala jen takové práce, které jsou postavené na textu. V galerii tak visí samé popsané obrazy, papíry nebo přímo zdi. Nejde přitom o koncepční výstavu současného projektu, ale průřez podobným typem tvorby, kterým se Dalibor Chatrný zabývá od roku 1975 až dodnes. Některá vznikla přímo pro výstavu.
V principu jde často o osobitou vizuální poezii, jejíž vtip spočívá v grafickém, převážně ručním provedení jednoduchého textu: Třeba vzájemně se zrcadlící a propletená slova „tam / zde“ nebo „lež / čas“, máme-li začít u těch úplně nejstarších ze 70. let. Dalibor Chatrný jimi často názorně demonstruje zákony komplementarity, symetrie, ale i náhody a chaosu.
Jiné textové práce jsou postavené na vybraných citátech Empedokla, Saint-Johna Perse, Roberta Desnose, Vladimíra Holana nebo Jiřího Koláře. Pasáž, která autora zaujala, je pouze ručně zopakována na plátně, pomocí hřebíků jednoduše přitlučeném na zeď. Jeden z těchto textů jako by básnicky vysvětloval Chatrného nechuť vázat slova na napnutá plátna či se vůbec zabývat tradiční malbou: „Zahoď zvadlou sasanku / Zůstává plátno, jež nezanechá kostru / Zahoď plátno“. Vedle básnických textů či filozofujících zamyšlení ale Chatrného zajímají i jadrná nebo nicneříkající citoslovce: „ach jo, ale co, kruci, fuj tajfl, a zas, no ne, coby, ať si, kuš, pst, vida, nic moc, to nic.“ Tato slova si autor psal v době normalizace na zdi svého ateliéru, protože se zdála nejlépe komentovat okolní marasmus. Není jisté, jestli jejich nové provedení je replikou historické práce, nebo chce autor naznačit, že se dnešní situace od té před čtyřiceti lety příliš neliší.
Dalibor Chatrný se nikdy nezajímal jen o suché významy slov, se kterými pracoval, ale i o jejich výtvarný účinek. Možná proto není úplně fér nazývat ho konceptualistou. Instalace slovních hříček v prostoru je velice pečlivá, díla mají nepopiratelné dekorativní kvality. Jenže naštěstí zdaleka ne jen ty. Sympatická je především lehkost, s jakou stále aktivní, více než osmdesátiletý tvůrce k umění přistupuje. Je vážné / ale i nevážné.
Dalibor Chatrný: Výroky
Topičův salon, Praha, do 29. 4.
