Praktická ukázka – Olomouc v noci na pátek. Policisté dostávají hlášku o odcizeném vozu Škoda Octavia, který ujíždí směrem na Prostějov. Hlídka sešlapává plyn svého služebního vozu a hledaný automobil dohání. V tom pronásledovaný řidič obrací do protisměru, vůz odstavuje a skáče do připraveného audi svého komplice. Krom něj však do vozu naskakuje i jeden z pronásledujících policistů. Z audi visí půlkou těla nad silnici. Když se ho muži snaží z auta vykopnout ven, policista vytahuje zbraň a střílí. Řidič je na místě mrtvý, spolujezdec zraněný. Scenáristé německého seriálu Kobra 11 by jen zaplesali.
Vše je bohužel realita a olomoucký případ bude nyní šetřit Inspekce ministra vnitra. Ta bude zejména zjišťovat, zda policista střílel a zabíjel oprávněně.
Olomoucký případ však není žádnou výjimkou. Agresivita policistů se rok od roku zvyšuje. Všímá si toho například náměstek ředitele Městské policie v Praze Ludvík Klema.
„Jakýsi posun v jednání policistů je patrný. Je to hlavně kvůli tomu, že závažným způsobem roste agresivita pachatelů jakéhokoliv trestného činu. To se prostě na policistech či na našich strážnících projeví. Jakoby je to namotivuje. Místo pomyslné žluté jim v hlavách svítí oranžová. Na každého pachatele reagují více zprudka,“ říká Klema.
Jsou ale i jiné důvody vyšší agresivity policistů. „Od policie odešla celá řada policistů, kteří měli velké zkušenosti. Nově příchozí kluky už vlastně nikdo pořádně nezaučí. Sebelepší výcvik jim neřekne tolik, co starší, zkušený kolega. Sám si vzpomínám, že když jsem začínal, tak mě starší kolegové mírnili, abych se zbytečně nenechal zastřelit,“ řekl LN policista, který si nepřál být jmenován.
Podle něj mají příliš mladí policisté ještě jednu nectnost. Hůře vyhodnocují závažnost akce. Jinak řečeno střílejí, i když bezprostředně nemusejí.
To však není případ olomouckého policisty. Ten si zahazardoval a následně střílel i přesto, že u policie slouží už více než deset let.
Pokračování na straně 2
Dokončení ze strany 1
Nárůst počtu případů, v nichž policista pálí po pachatelích trestných činů, přiznává i sama policie. „Statistiky použití zbraně policistou vykazují určitý vzestup. Ročně jde řádově o několik desítek případů,“ říká mluvčí policejního prezidia Martin Vokuš.
Podle Ludvíka Klemy se situace v Česku stále více přibližuje západu. Například poměrům v Německu či Spojených státech. V obou jmenovaných zemích jsou totiž policisté velmi nesmlouvaví. Donutili je k tomu právě agresivní zločinci. „Když jsem byl pracovně v New Yorku, tak mě naprosto vyděsilo, když mi tamní policisti říkali, že zabijí nějakých 60 lidí za rok. Vůbec jsem to nedokázal pochopit. Je to ale právě tím prostředím, ve kterém se pohybují, a tím, a jakým zločincům tam musí čelit,“ říká.
Vyšší agresivitu policistů ale podle odborníků způsobují celkem tři faktory. Třetí důvod je jakýsi chtíč dokončit akci za každou cenu. „Je to logické. Vy jste zatáhnutý do nějaké akce a tu chcete za každou cenu dokončit. Poté se může stát, že všechno skončí i střelbou a mrtvými,“ myslí si Klema.
Že k zásahům policie střelba či rychlá jízda prostě patří, si myslí i právník Václav Vlk, který se už několika případy neoprávněné střelby mužů zákona zabýval. „Policie je silová složka, bezpečnostní složka, a používá běžně násilí. Patří to k jejímu oprávnění. Má oprávnění jezdit rychle autem, používat zbraně nebo se vlamovat do bytů. To znamená, že logicky občas způsobí i škodu. Děje se to naprosto normálně v běžné míře, která je Čechám odpovídající a je odpovídající i evropskému průměru,“ tvrdí Vlk.
Střílel po autě, trefil chodkyni Některé případy střelby policistů na veřejnosti jsou ale do očí bijící a neomluvitelné. Například osm let starý případ z Mělníka. Policista Vladislav Patera tu přímo ve městě z jedoucího auta pálil na souběžně jedoucí vůz. Místo údajného pachatele za sklem automobilu ale trefil šestačtyřicetiletou ženu, která šla nic netušíc po chodníku. Matka dvou synů byla na místě mrtvá. Policista naprosto neodhadl situaci ani své schopnosti. Střílení za jízdy, a navíc na pohyblivý cíl nikdy netrénoval.
Jeho případ se dostal přes Inspekci ministra vnitra až k soudu. Ten rozhodl poměrně benevolentně. Patera totiž dostal dvouletou podmínku. Rodina zastřelené se nikdy nedočkala přímé omluvy a ještě léta po případu se s Paterou soudila alespoň o nějakou kompenzaci – tedy o odškodné.
