Lidi!

Stojí vám Paroubek s ČSSD a komunisté vůbec za zmínku?! Vždyť lžou jako když tiskne! Copak nám tato sebranka stojí jen za krapet zájmu? Ze svých zvěrstev se přece vylhat nemohou, i kdyby se snažili sebevíc!!!

Paní Anno Zonová, z Olomouce

Staré české přísloví říká: Každý svého štěstí strůjcem. Tak je tomu i u těch co se zapletli s StB. Pokud se za svoje selhání nestydí a lezou na veřejnost, musejí nutně počítat s tím, že až se to ta veřejnost doví, tak je odsoudí. Pokud by žili poklidně v ústraní, jako to udělali lidé typu Jakeše, Štrougal a dalších, potom by po nich, jak se říká, ani pes neštěkl.

demontáž

Vážený pane senátore,

přes Vaše vzdělání si dovoluji upozornit na to, že minulý režim demontovala skutečnost, že - socialismus nefunguje a jeho původní tvořitelé přišli na to, že je lépe se přeměnit na podnikatele. I proto souhlasím s p. Dr. Kučerovou.

K MUDr. Kučerové

Výrok o tom, že snad v šedesátých letech vstupoval do KSČ každý, nepochází ode mne. V odpovědi na otázku (pokud vím, tak nikoli autora tohoto článku), jestli mi nevadí, že byl v šedesátých letech Dienstbier v KSČ, jsem odpovídal, že po druhé světové válce mohli lidé vstupovat do KSČ i z poměrně naivních motivů nebo motivů daných rodinnou tradicí či konkrétní zkušeností z války a idealistických představ o tom, že tím přispívají k eliminaci jednoho nebezpečí (bez toho, aby v tu chvíli viděli nebezpečí jiné), ale že to zcela jistě neplatilo o době po sovětské invazi v roze 1968. Říkal jsem také, že Dienstbier evidentně tuto svou chybu pochopil - soudě z jeho postojů v době snah o demokratizaci režimu u nás před rokem 1968, v roce 1968 a všem, co dělal poté, včetně toho, že pro své přesvědčení dokázal jít i do vězení.

Dienstbier však komunismus u nás evidentně ani nepomáhal nastolovat, ani ho nepomáhal upevňovat (jak by se dalo oprávněně vyčítat členům akčních výborů po roce 1948, nebo členům KSČ, manželům členek KSČ, atd...) po roce 1968. Pokud Dienstbierovi vyčteme, že v letech svého členství v KSČ podlehl představě o akceptovatelnosti společnosti na komunistických principech, pak není možné nevidět, že svými postoji i činy poté demonstroval, že taková představa je zcestná a nepřijatelná a že eventuální chybu svého předchozího postoje velmi dobře pochopil. V době komunistické normalizace Dienstbier nepřipustil oprávněnost komunistického režimu ani naoko a šel pro své přesvědčení i do vězení.

Komunismus se neodporoučel jen tak sám od sebe, protože byli všichni potichu a loajalitu jen předstírali; lidé, kteří nasazovali svou svobodu odporem proti režimu v této době mají nárok na to, aby se na ně člověk díval s přiměřeným uznáním. Dienstbier se na demontáži režimu podílel před i po roce 1968 a na zločinech 50. let podíl neměl (a dost dobře mít ani nemohl) - tohle tvrzení se znalostí jeho života nelze dost dobře popřít.

(Trochu obsáhlejší poznámku dostala i redakce.)