Moji pacienti svou diagnózu znají Ad LN 10. 8.: Psychiatři s pacienty málo mluví K článku o tom, co pacienti vědí či nevědí o svých diagnózách a lécích, bych rád uvedl (na pravou míru) svou konkrétní klinickou zkušenost. Pracuji v Psychiatrické léčebně Bohnice na otevřeném oddělení a nedávno jsem jako téma pro skupinovou terapii zadal: Kdo jsem já, jaká je moje diagnóza, jakou mám léčbu, jak jsem s ním spokojen/a a co mi může medicína nabídnout. Všichni čtyři nemocní trpící schizofrenií uvedli správnou diagnózu a kritický náhled na potřebu farmakoterapie. Všichni a všechny s poruchou osobnosti byli toho názoru, že se sebou hlavně musí něco dělat sami. Rozpaky se vyskytly u pacientů a pacientek s depresí a úzkostí, kde nebylo jasné, nakolik se na jejich potížích podílí „porucha“ a nakolik životní okolnosti. Dva z účastníků skupiny přiznali, že mají spíš „životní průšvih“ než chorobu. To vše proběhlo v terapeutickém rámci. Pak tu je skupina nemocných, jejichž léčba není tak úspěšná. Jakkoli je to definice zastaralá, stále platí, že „blud je nevývratné mylné přesvědčení vzniklé patologickou cestou na patologickém základu“, a tuto skupinu lidí nepřesvědčí ani stádo kvalifikovaných psychiatrů, že nejsou oběťmi mimozemšťanů, a že nepotřebují olovem vyložený skafandr, ale neuroleptikum. Znám jich plno, po propuštění v relativně dobrém stavu se usnesou, že léky škodí jejich zdraví a vrací se po několika týdnech (a několika malérech) zpět do léčebny. MUDr. Radkin Honzák, CSc., Praha