Omyly Jana Urbana Ad LN 13. 8.: Mocenské kšefty = cesta k válce Polemika Jana Urbana obsahuje některá nesprávná či nepřesná tvrzení, na která se jako historik cítím povinen reagovat. Koncert velmocí, jak vznikl po Vídeňském kongresu roku 1815, měl především za účel zabránit tomu, aby se už v Evropě neobjevil nový Napoleon, tedy uzurpátor hodlající podmanit si Evropu. Dalším cílem bylo zabránit revolučním otřesům a řešit pokud možno spory vzájemnou dohodou. V tomto směru spolupráce velmocí a rozdělení sfér jejich vlivu bylo moudrým a za dané situace také jediným možným řešením, které se osvědčilo. Není pravda, že Vídeňský kongres roku 1815 opětovně rozdělil Polsko. To zmizelo z mapy Evropy už v roce 1795 a ani za napoleonských válek nebylo obnoveno. Je sice pravda, že Napoleon zřídil v roce 1807 jakýsi polský ministát s názvem Velkovévodství varšavské, ale tento útvar kromě Francie a jí podmaněných států nikdo neuznal a zanikl už v roce 1813. Pokud jde o katyňský masakr, není pravda, že by současná ruská vláda popírala, že jde o zločin spáchaný NKVD v roce 1940, jako to činila v době trvání SSSR vláda sovětská. Materiály společné ruskopolské komise historiků byly publikovány a ruští historici v této komisi vinu sovětské strany vůbec nezpochybňují. Ruská vláda pouze odmítá uznat katyňský masakr za genocidu na polském národě. Ruská prokuratura proto vyšetřovala v devadesátých letech celý případ jen jako vraždu, a proto nakonec zastavila stíhání konkrétních pachatelů z důvodu promlčení. To v Polsku způsobilo nevoli tím více, že někteří příslušníci NKVD, kteří se podíleli na masakru, v devadesátých letech minulého století ještě žili. Osobně se domnívám, že rozdělení sfér vlivu mezi velmoci není záležitostí našeho chtění či nechtění, ale nastává automaticky, protože každá velmoc si svou sféru vlivu vytváří (pokud tak nečiní, tak to není žádná velmoc). Trvalý mír ve světě považuji za iluzi, která je v praxi nerealizovatelná. Je samozřejmé, že je třeba snažit se o maximální možnou eliminaci válečných konfliktů, avšak na druhé straně se musíme smířit s tím, že ne všechny konflikty se dají řešit smírnou cestou, a zde potom - ať chceme, či ne - nastupuje hrubá síla. Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc., Ústav českých dějin UK, Praha
Na Beneše se těším Ad LN 12. 8.: Má-li mít Beneš sochu, tak s vysvětlením Jsi-li bez viny, hoď po mně kamenem aneb po bitvě je každý generálem - napadá mě po přečtení rozhorlené reakce pana Zlatušky na úmysl postavit v Brně Benešovi pomník. Že Beneš Stalinovi a jeho pacholkům uvěřil - nebyli Roosevelt a Churchill taktéž ukonejšeni zrušením Kominterny, kterou nahradil po válce Kominformou? I mnou obdivovaný Peroutka ať nechá na hlavě -také on horoval pro socialismus. Na sochu dr. Beneše se těším - zasloužil se o stát. Jan Roman, Brno
Máme politiky bez vize Ad LN 11. 8.: Umění je zboží. I bez zlé krve Se zájmem jsem si přečetl recenzi na knihu Martina Cikánka. Obávám se, že při současném postavení kultury v dotační politice státu zůstane jen u konstatování „hm, zajímavá studie“. Přitom je dokázáno, že investice v oblasti moderní architektury, živé kultury či obnovy památek se státu v podobě turistiky, příjmů města a drobných podnikatelů vrací v relativně krátké době - pak se pouze a jenom zvyšují. Ano, kultura je geniálně vymyšlený, v jádru jednoduchý, ekonomicky výhodný byznys. To by se ale na dlouhodobou investici nesmělo pohlížet jako na „výdaje“. Příčina nestrategičnosti v kulturním sektoru je odrazem jiného problému. Máme slabé politiky - bez vize, bez schopnosti vidět za příští sestavování rozpočtu. Co se nedá projíst hned, není předvolebně taktické. Na všech těch horkou jehlou šitých šrotovných a různých „výhodách“ mi nevadí ani tak nesystémové protežování jednoho oboru před druhým. Uráží mě, že nás politická rozhodnutí degradují na tupé spotřebitele, kteří si díky malému úplatku půjdou koupit novou kraksnu s volantem. Lukáš Sommer, lukas.sommer@centrum.cz
