Milena Dvorská byla i výrazná divadelní herečka. Dokládá to mimo jiné její působení v Divadle za branou.
V nekrolozích, jimiž naše média doprovázejí Milenu Dvorskou, se občas připomíná, že byla i herečkou divadelní. Tyto okrajové zmínky svědčí o tom, jak se divadlo v naší době vzdálilo z centra pozornosti masových médií. Jinak tomu bylo v roce 1956, kdy mladá adeptka herectví nastupovala na divadelní fakultu AMU. Vedoucím pedagogem jejího ročníku byl Radovan Lukavský, jemuž jeho žáci projevovali i po letech vděčnost za to, že jim pomáhal nejen klást základy profese, ale především je, slovy herečky samé, „učil etice, a nejen herecké… učil, že ,krásno‘ v umění je vlastně stvrzování mravních hodnot, které jsou v nás a kolem nás“.
Nejen ve filmu, ale i v divadle začínala Milena Dvorská brzy, už při studiu hostovala mj. v Městských divadlech pražských. Do svého první angažmá nastoupila po absolutoriu do Divadla E. F. Buriana (DEFB), jehož vedení tehdy převzal režisér Karel Novák. Mladá herečka na sebe upozorňovala nejen kultivovaným projevem, ale i vzácnou schopností humorného nadhledu, duchaplné ironie i sarkastického pointování, které uplatnila v tzv. konverzačkách Wildových, Shawových, Feydeauových. Její vrcholnou roli z konce 60. let představovala Jesika v Sartrových Špinavých rukách, pohybující se na ostří situací, spojující koketerii s ironií, vtip s vážným zaujetím. S úspěchem však hrála i role dramatické, jako byla O’Neillova Anna Christie nebo Sofie v Čechovově Platonovovi (později byla i Arkadinovou v Rackovi), a stejně dobře dovedla představovat – a samozřejmě zpívat – Polly v Brechtově Žebrácké opeře.
Pracovala s řadou velkých režisérů, počínaje J. Pleskotem. V jeho inscenaci Shakespearova Večera tříkrálového hrála v ND Olivii, kde byla hereckou partnerkou Marii Tomášové (Viola) a Otomaru Krejčovi (Malvolio). Téměř o dvacet let později hrála Olivii znovu v Komedii masopustu v režii Jana Kačera v DEFB. V 60. letech spolupracovala krátce i s Alfrédem Radokem na II. programu Laterny magiky (Desdemona ve Variacích). Soubor DEFB opustila jen na dvě sezony na přelomu 60. a 70. let. Byl to krátkodobý, ale pro ni velmi významný přestup do Divadla za branou, kam ji do své inscenace Marné lásky snahy přivedla spolužačka, režisérka Helena Glancová. Po půvabné emancipované Princezně francouzské hrála Ismene ve velkém Krejčově antickém projektu Oidipus-Antigone. Nakonec ji čekala Emilka ve „veselé hře s árií Figara“ Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje. Role, kterou jí snad Josef Topol psal na tělo a v níž mohla především projevit hravou, nespoutanou fantazii. Byla to práce, kterou si herečka zamilovala nad jiné. Výsledek sice mohl vidět málokdo, protože inscenace byla před premiérou zakázána (jako pár měsíců poté celé Divadlo za branou), přesto o ní herečka ještě v roce 1992 napsala: „Měla jsem potom daleko efektnější role, s kostýmy a peřím na hlavě, ale tato inscenace, kterou jsme nakonec ani nehráli, byla mým největším zážitkem u divadla.“
Nikdy nepřipomínala, že jí role Emilky stála za to, aby pro ni odmítla nabídku, jakou by si byl málokterý herec nechal ujít. Dokládá to dopis z dubna 1971, zachovaný v archivu ND, na který možná sama zapomněla. Tehdejší ředitel ji v něm zval ke „spolupráci s reálnou vyhlídkou na angažmá od nové sezony do činoherního souboru“. Odpověď stojí za ocitování: „Vážený pane Dohnale, pokud Pán Bůh dá, měla bych právě v téže době, kdy se v činohře ND bude studovat Shakespearův ,Othello‘, zkoušet ve svém mateřském divadle. S panem rež. Hudečkem bych moc ráda pracovala, ale zdá se, že to časově není možné. – Ještě jednou děkuji za důvěru. – S pozdravem Milena Dvorská“
Hrála pak ještě dlouho v divadlech různého typu. Řada jejích rolí sahá od Shakespeara po Dürrenmatta, od Mussetovy Marianny po Tylovu Mastílkovou. Hrála je dobře, některé víc než dobře. A ovšem i nepočítaně rolí ve filmu i televizi. Své angažmá v Divadle za branou tedy mohla pokládat za epizodu, právě ta však zřejmě nejvíc naplnila její představu divadelního umění.
O autorovi| JANA PATOČKOVÁ, Autorka je teatroložka
