Syn herce Ladislava Trojana a bratr Ivana Trojana produkoval většinu filmů Jana Hřebejka. I proto patří k nejrespektovanějším filmovým producentům současnosti. Svoje vlastní režijní ambice uspokojuje přitom jen jednou za dekádu: debut Pějme píseň dohola uvedl do kin v roce 1991, na Oscara nominované Želary v roce 2003. Minulý týden měl českou premiéru jeho zatím poslední celovečerní snímek, volně inspirovaný románem Petra Šabacha: Občanský průkaz. Vypráví o máničkách v 70. letech.
* Z filmu sálá despekt k autoritám – je to vaše téma?
Jde o despekt k autoritám, které nejsou respektu hodné. Nevím, jestli je to zrovna moje téma, ale když mě někdo nebo něco štve, tak to v sobě neumím dusit. Nemyslím si třeba, že je správné, aby ředitelem České televize, de facto státní instituce, byl bývalý nomenklaturní kádr, byť krajského formátu. Na druhou stranu, Česká televize je náš koproducent, a tak bych měl být loajální a neotvírat si zobák. Toto kverulantství je samozřejmě při mých producentských obchodních jednáních dost nevýhoda. Vidím to ale tak, že lidem s čistým svědomím pichlavá upřímnost nevadí. Jistě se najdou tací i v ČT, tak mne snad podrží. Je zvláštní, že mám tuhle vlastnost po tátovi, který je beránčí povaha. Je hrozně hodný, ale má vyvinutý smysl pro spravedlnost. Předal to do života mně i bráchovi.
* Kdy se vám to vymstilo nejvíc?
To přesně nevím. V 70. letech mě z různých brynd vysekával táta coby populární osobnost. Svádělo se to na mladistvou nerozvážnost. Později, v druhé polovině osmdesátých let, kdy jsem studoval FAMU a východní blok se začínal drolit, se dařilo kverulantství přeci jen o něco líp. A na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem byl revolucionář a tam se tyto vlastnosti naopak cenily. Mně je poněkud nemilé, že se dneska lidi zase bojí říkat naplno, co si myslí. Možná že tohle byl jaksi podprahově i jeden z impulzů, proč jsem natočil Občanský průkaz. Nechci, aby to znělo přemoudřele, ale není normální, aby se nomenklaturní kádry z osmdesátých let znovu vracely do politiky a státních institucí, jako se vracely komoušský struktury z 50. let na vysoké posty v letech sedmdesátých. Naše milénium, tak jak odstartovalo, mi připadá trošku vyčpělý, zasmrádlý, v jistých ohledech podobně, jako byly sedmdesátky. U dnešních mladých mám pocit, že až příliš přijímají uondaný pohled na svět svých rodičů. Je jim třicet – a přitom se chovají bezbarvě, ustrašeně. Proto bych si přál dostat do kina mladé lidi, třeba jim ta revolta kluků ze 70. let bude sympatická. Oni sice nejsou žádní superkladní hrdinové. Pochlastávají, flákaj se, baví je hudba a holky a o nic zásadního neusilují. Nechtějí měnit svět. Ale nedají si nic líbit. Což je, myslím, pro osobní svobodu a sebeúctu dost dobrá vlastnost.
* Jak riskantní pro vás bylo přesadit předlohu, která začíná v roce 1966, do roku 1974?
Jinak to nešlo. Já si okupaci pamatuji spíš očima rodičů, bylo mi devět. Vybavuji si, v jaké depresi byli naši, ale nevím už, jak to ovlivnilo tehdejší puberťáky.
* Takže jste si přečetl scénář k Občanskému průkazu, který začíná v roce 1974, a…
… byl jsem doma. Scénář měl pro mě spoustu různých chutí a vůní. V té době mi bylo taky patnáct, instinktivně jsem cítil, že to je látka, která pro mě má emocionální smrádek. A to je zásadní.
* Proč jste si do hlavních rolí vybral neherce?
Snažil jsem se poctivě vybrat kluky z konzervatoře, ale měli dle mého soudu divadelní manýry. Bylo tam pár talentovaných, ale zas vypadali starší než na patnáct. Tak mi nic jiného nezbylo.
* Byl jste taky hospodský floutek jako kluci ze Šabachova románu?
Byl. A z hospody nevedou snadné cesty ke vzdělání. Na medicínu, kam jsem dělal na přání táty přijímačky, jsem se nedostal, takže jsem měl prázdniny pokažené tím, co budu dělat, abych nemusel jít hákovat nebo nedejbože na vojnu.
* To jste ještě nehrál se Sklepáky?
Už jo, hrál. My jsme se znali z devítky. Chodili na gympl na Ohradní a já do Modřan. Bavilo mě se s nimi poflakovat a hrát, do toho občas brigáda. Ve Sklepě diváci řvali smíchy, bylo narváno, vystupovali jsme s nasazením, až z nás stříkal pot. Celé to divadlo bylo autorské a anarchistické v tom, že když se někomu nějaká role nelíbila, řekl, že chce jinou, nebo si ji přepsal. To nám zůstalo.
* Ovšem na povolání to nebylo…
Ne, nebavilo by mě hrát každý večer to samé, v tom je film pestřejší. Táta mi ostatně jako nouzové řešení vymyslel, že budu učitelem, což je povolání, ze kterého se dá vždycky zběhnout někam jinam. Udělal jsem přijímačky na peďák, chemie – matika. Vydržel jsem tam sedm semestrů. Ještě před pár lety mi domů chodily nabídky, jestli nechci nastoupit na základku, že je málo učitelů.
* Proč jste odešel, když už jste měl školu skoro hotovou?
Po sedmi semestrech nastaly předměty zaměřené pouze na marxismus-leninismus. Takový výplach mozku. Na to už jsem neměl a dobrovolně jsem odešel. Taky jsem nedodělal vojenskou katedru, protože mě z ní na konci třeťáku vyhodili. Takže mi zas hrozila vojna. Šel jsem dělat rekvizitáře na Barrandov, to mi pak pomohlo u přijímaček na FAMU. Rekvizitář bylo dle tabulek dělnické povolání. Být rekvizitářem mě bavilo, hned první den, co jsem na Barrandov přišel, jsem měl připravit pracovnu do filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Takový úkol: rozhodnout, kde bude mít pražský policejní inspektor Trachta kalamář a pero!
* FAMU jste pak absolvoval filmem Pějme píseň dohola, ke kterému napsali scénář právě spolužáci Jan Hřebejk a Petr Jarchovský, vaši budoucí spolupracovníci. Při castingu na něj jste objevil Aňu Geislerovou?
To už snad ani není pravda. Měli jsme jednu videokameru, jednu místnost a čekali, že přijde tak sto dětí. Přišly tři tisíce, tekly do ulice. Nechal jsem otevřít oboje vchodové dveře do budovy. Ten dav husím pochodem jedněmi dveřmi vcházel dovnitř, kde jsem ho třídil na ano – ne. Ti „ne“ zase hned vycházeli ven. Užili jsme si dost lamentací a nadávek. Aňa se nakonec dostala až před kameru. Přišla mi zajímavá, ale nevěděl jsem si rady s tím, co by mohla hrát. Neměl jsem tenkrát obsazenou roli Trávy, vyhublé holky s dlouhýma vlasama, takové hippiesačky-intelektuálky. Což ona nebyla ten typ, ale říkal jsem si, že by to napravila paruka. Tu ale nechtěla. V roli měla taky tancovat. Jenže odmítla, prý že netancuje. Dělala všechno pro to, aby tu roli nedostala, tak jsem ji vypoklonkoval. Až když jsem si pak později projížděl kazety, uvědomil jsem si, že ta holka je zajímavá, a přemýšlel jsem, jak to udělat, aby mě aspoň v něčem poslechla. Znovu jsem ji pozval na Barrandov, ona tam přijela se ségrou a vnucovala mi, že ségra je lepší. Nakonec jsme si plácli. Skrzevá její sveřepost s ní byla dost strašná práce, ale všechny scény z filmu, kde je, mě dodnes baví.
* Proč jste si založil vlastní produkční společnost?
Naivně jsem si myslel, že když budu mít vlastní společnost, budu si svoje filmy točit i produkovat ve své produkci a s natěšeným štábem, jak jsem byl zvyklý na FAMU. To se ukázalo jako nemožné – práce producenta je práce na plný úvazek.
* Za dvacet let jste tedy jako režisér natočil jen tři filmy.
To bylo trýznivé rozhodování. V momentě, kdy bych přerušil práci producenta a začal se věnovat vlastnímu projektu, neměl bych pro kolegy práci, musel bych je pustit jinam, ke konkurenci, a firmu bych vlastně položil. To jsem nechtěl, tak jsem třeba Želary připravoval tři roky, tak trochu bokem, abych nepřekážel ostatním projektům. Když mě pak začali Petr Jarchovský s Honzou Hřebejkem rok co rok zásobovat novým filmem, zjistil jsem, že jestli chci natočit svůj film, už na tohle tempo prostě nemám sílu ani čas. Abych se mohl sám vrátit k režii, musel jsem něco obětovat.
* Mrzí vás, že jste obětoval úspěšný tvůrčí tým Trojan–Hřebejk–Jarchovský?
Musel jsem to udělat. Kvůli Občanské mu průkazu a kvůli pocitu z dobře odvedené práce. U těch posledních projektů jsem měl občas pocit, že jsem jim neodevzdal, co bych chtěl. Třeba u filmu U mě dobrý. Jsem pedant, rdousí mě výčitky, že jsem neudělal precizní producentskou práci.
* Na kolik může – v českých podmínkách – producent mluvit do práce režisérovi?
Absolutně. Ale třeba s Hřebejkem a Jarchovským jsme si všechno vyříkali v hospodě, normálně. V tomhle směru mezi námi fungoval vzájemný respekt. Avlastně funguje dodnes, i když sHonzou momentálně nespolupracujeme.
* Byl fakt, že jste se znali z FAMU, výhodou, nebo nevýhodou?
Cizí producent, co přijde odjinud, má jednu výhodu. Může položit karty na stůl a striktně říct: Tak, pánové, buď to uděláte takhle, nebo do toho nepůjdu. To s kamarády nejde, je vám to po letech báječné spolupráce trapné. Měl bych pocit, že stojíme každý na konci jedné lodi, jeden na přídi, druhý na zádi a štěkáme na sebe přes lidi, kteří zoufale pobíhají po palubě. My jsme spolu nikdy neměli takový ten klasický vztah, abychom kvůli financím stáli proti sobě.
* Ale finanční zodpovědnost leží na jednom člověku – na vás.
Taky mi některé projekty nadělaly hodně starostí. Nejúspěšnější filmy, které jsme společně s Hřebejkem a Jarchovským natočili, byly Pelíšky a Musíme si pomáhat. Pelíšky z hlediska domácí návštěvnosti, přišlo na ně přes milion lidí. Musíme si pomáhat byl film nominovaný na Oscara, prodali jsme ho asi do 36 zemí světa. Těmhle číslům se přiblížilo Pupendo, pokud jde o návštěvnost, a Želary z hlediska zahraniční distribuce, ty ovšem byly výrobně velmi nákladné.
* Želary, jež byly taky nominovány na Oscara a které jste režíroval, prodělaly?
Je to jeden z těch filmů, který, pokud jde o naši přímou investici, skončil v minusu. Že těch milionů v minusu bude jedenáct, jsem netušil. Ale stalo se. Měl jsem přes čtyřicet milionů rozpočet, jenže jsem potřeboval pětapadesát. Filmové fondy i koproducenti byli vytěženi do mrtě, z České televize ani z grantů už nic nekoukalo. Zbývali jen sponzoři, ale s těmi to já zas moc neumím. Procenta z výnosů filmu byla pevně daná a ten deficit prakticky celý zůstal jen na naší společnosti.
* Šel jste do banky a vybral jedenáct milionů ze svého konta?
Bylo to konto firemní a zůstala tam veliká díra. Jedenáct milionů je hodně peněz, a tak jsem uvažoval i o tom, že zastavím natáčení, polotovar trošku prostříhám a budu ho ukazovat po komisích, abych dostal další grant.
* Ale zastavit projekt by nebylo dobré pro vaše producentské sebevědomí, ne?
To je o zvážení, co je víc – jestli sebevědomí, nebo pud sebezáchovy. Pud sebezáchovy je docela slušný argument pro to, aby si člověk radši snížil sebevědomí. Ale nakonec jsem projekt nepřerušil a nelituji toho, výrazná část peněz se nakonec vrátila, protože film měl solidní úspěch doma i v zahraničí. Nevykrváceli jsme na tom tak, aby nás to sklíčilo, aby nám nezůstal kapitál na další projekty. A jen tak na okraj, ten výlet do Hollywoodu, přestože jsme tam reprezentovali rodnou hroudu, jsme taky skoro celý hradili ze svého…
* Co budete dělat po Občanském průkazu? Zůstanete producentem, nebo režisérem?
Měl jsem před začátkem natáčení strach, jestli ještě budu umět režírovat. Ale Občanský průkaz mi leccos napověděl. Mám v hlavě další nápady, bavilo by mě udělat třeba i komorní, skoro nemluvený film. To neznamená, že už nechci produkovat filmy jiným, jen se cítím v dobrém tvůrčím rozpoložení.
* Nezávidíte někdy svému mladšímu bratrovi jeho slávu a uznání? Novináři si vás dokonce občas pletou…
Vůbec ne. Jednak jsem ho v dětství uzurpoval, takže si trochu slávy zaslouží, jednak, když mu předávali Českého lva za hlavní herecký výkon, v obálce stálo, že lva dostává Ondřej Trojan! Bylo to na lvu i vyrytý.
Není normální, aby se nomenklaturní kádry znovu vracely. ONDŘEJ TROJAN ? V roce 1989 objevil Aňu Geislerovou, která o patnáct let později vyhrála Českého lva za nejlepší herecký výkon v jeho filmu Želary. Dva jeho filmy byly Americkou filmovou akademií nominovány na Oscara v kategorii Nejlepší zahraniční film: v roce 2001 Musíme si pomáhat (producent), v roce 2004 Želary (režisér, producent). ? Manželku Báru poznal v Divadle Sklep. Mají dva dospělé syny. ? Jeho otec Ladislav hraje v Divadle Na Fidlovačce, bratr Ivan v Dejvickém divadle.
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
