Již staří Řekové měli petržel za rostlinu smrti. Mrtvým dávali na hroby kytice z petržele a měli ji za děsivé býlí: prý přišla na svět tak, že vyrostla z krve hrdiny Archemora. Když někdo umíral, říkalo se o něm „Tak ten už potřebuje jenom petržel“.
Pokud jste někdy zkoušeli petržel pěstovat ze semínek, asi jste si všimli, že klíčí dost dlouho. Totéž pozorovali Řekové a měli pro to i vysvětlení – semínka prý musejí před vyklíčením devětkrát cestovat k samotnému ďáblovi. Pokud nevyklíčila vůbec, znamenalo to, že v záhonku přebývá rohatec a nechce se semen vzdát.
Sigmund Freud by měl radost Zlá pověst se šířila celá staletí a lidé si vymysleli řadu opatření, díky nimž měla být rostlina méně nebezpečná. Petržel směly vysévat jen ženy, a to pouze tehdy, když zvonily kostelní zvony. V některých částech Evropy se mohla vysévat výhradně na Velký pátek. Báli se jí i v Anglii: pokud jste se nechtěli zdržovat setím a přinesli jste si od souseda sazenici, přivolali jste tím do rodiny smrt. A když nějaké dámě vyrostl obzvláště pěkný trs petrželky, sousedé se jí báli, protože kdo ví, jaká temná síla jí s tím pomohla.
Ženy byly s petrželí spojeny ještě jinak: dříve se neříkalo, že děti přinesl čáp, ale že vyrostly na záhonku s petrželí, který prý včetně výpěstku připomínal ženské pohlavní orgány. Sigmund Freud by měl radost.
Přebujelá fantazie vyděšených zahradníků ale nebránila prostému, mlsnému lidu, aby si chutnou bylinu nepěstoval a nepřesazoval dle libosti.
Strašidelné konotace časem slábly a dnes můžete na svazky petržele narazit i v zapadlém krámku se zeleninou a na kdejakém vesnickém záhonku. Nejčastěji natrefíte na kadeřavou petržel řečenou kudrnka (petroselinum crispum), oficiálně petržel zahradní. Ta má další typy, některé jsou lepší coby nať, jiné jsou známé coby kořenová petržel. Na záhonku u babičky najdete voňavější, hladkolistou (petroselinum neapolitanum), a za nejaromatičtější je považována kytka s prostým názvem petržel obecná (petroselinum sativum). Její chuť hraničí s celerem a přidává se spíš do teplých jídel.
Mnohým z nás petržel bohužel znechutily socialistické vývařovny, kde byla petržel na (roz)vařených bramborách často jedinou zeleninou, v niž jsme mohli doufat. Škoda, protože petržel nabízí mnoho neobehraných kulinárních možností. Různé africké a asijské pokrmy ze zeleniny či kuskusu využívají petržel často v obrovském množství – na běžnou porci klidně hrst nepříliš najemno nasekané byliny. Vynikající je bylinkové máslo s petrželí, které si snadno připravíte doma. Americký styl je, že opatrně rozpustíte máslo, přidáte spoustu petržele a trošku soli (v USA se bojí sodíku jako… jako staří Řekové petržele) a necháte ztuhnout. Evropané preferují jemnější styl, kdy máslo necháte změknout a s petrželí, solí, trochou citronové šťávy a případně s cibulkou mícháte, až se spojí – hodí se skvěle třeba při grilování.
Pokud budete dělat některou bílou omáčku, chtěli byste ji ochutit petrželí, ale ty zelené věci by vám vizuálně překážely, povařte v ní pouze stonky – omáčka bude bělejší a chuť petrželovější.
Mám zálibu ve smažených věcech, takže jsem kdysi v záchvatu chuti na něco smaženého vzala snop kudrnky a ty kadeřavé vršky namočila v rozšlehaném vajíčku ochuceném solí, načež jsem je kladla do pánve s rozpáleným olejem – po obvodu, stonky ven. Jako doplněk na talíři se zeleninou to sklidilo až nečekaný úspěch. Cha. Obyčejná petržel. To by v tom byl čert, aby se s ní nedalo ještě něco vymyslet.
Hm, že by pod tím záhonem FAKT bydlel?
O autorovi| Jana Kománková, Autorka je šéfredaktorkou časopisu Report a DJ Radia 1
