Neděle 5. prosince 2021, svátek má Jitka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Je tu malá naděje, že moje cesta je správná

Česko

S režisérem Robertem Sedláčkem o natáčení Největších z Čechů, knize plné čtyřlístků, větě stručné jak prásknutí bičem a o tom, že lidé nemají rádi, když děláš věci jinak

Nový film Robert Sedláčka Největší z Čechů začíná situací, kdy režisér marně žádá o grant na film o bývalém vicepremiérovi Čunkovi. Místo tohoto natáčí „náhražku“ o obskurních rekordmanech. Což je v kostce i Sedláčkův příběh.

* LN Na jak autentickém základě Největší z Čechů vznikali?

- Ty věci, které ve filmu jsou, se mi staly. Třeba to, co režisér a producentka říkají před komisí Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, jsme skutečně řekli já a můj producent Radim Procházka. A to slyšení tak opravdu probíhá. Jiné věci jsem si odžil a prošel jako dokumentarista a režisér, který dělal na zakázky. S rekordmany spojovanými pelhřimovskou agenturou Dobrý den jsem už jednou točil, když jsme dělali kampaň pro vstup Česka do EU a vymýšlelo se, čím ji ještě zpestřit. Je to realita zhuštěná licencí. Ukazovat život jako Warhol - postavit kameru a patnáct hodin točit náměstí, to už dnes není film.

* LN Asi polovina rekordmanů je hraných, zbylí jsou praví. Jak jste si je rozdělil?

- Někteří z rekordmanů jsou tam použití jen jako metafora a jiní jako autorská teze. Proto jsem odešel od dokumentu: tezi, kterou potřebujete, respondent neztělesní, žije si vlastní život, používá jiná slova, než bys potřeboval. Herec to udělá, jak je potřeba. Pro mě je každý ten rekord metaforou. Kde jsem do toho potřeboval vstoupit a říct něco navíc, nasadil jsem herce.

* LN Málokterý autorský filmař přizná, že používá věci a la these...

- Ale novinář si taky na rozhovor vybírá takové lidi, kteří určitým způsobem vyjadřují jeho pohled na svět. Může dělat rozhovor s kterýmkoli režisérem - ale právě že ho s kterýmkoli nedělá. Termín „a la these“ je na mě moc silný, já proti svým respondentům nejdu. Jen bych některé z nich musel sestříhávat donekonečna. Proto už radši dělám hraný film než dokumenty: než abych hledal to podstatné v tunách nažvaněného materiálu, ze kterého už mě bolí hlava, radši to nechám říct herce ve zkratce. S každým z rekordmanů, co v tom filmu jsou, jsem se potkal, ať už pak vystupují sami, nebo je někdo hraje. To jsou skutečné životní příběhy. Je to můj nejvzdušnější film

* LN Největší z Čechů vznikli jako náhradní řešení místo jiného projektu. Kolik jste na něj měli času?

- Dva měsíce. Ale já jsem nepřišel na čistou louku. Já v sobě ty věci nosím, rekordmany jsem už všechny znal. Loni jsem se byl podívat na jejich každoroční setkání v Pelhřimově. První reakce byla - bože, co tady dělám? Uvádí to Vladimír Hron, je tam třetí liga kultury, chlap se tam věší za kůži na jeřáb... Ale když jsem se oprostil od toho mrazení, začal mi ten film vznikat už tam. Jsem jako houba, vsávám věci a čekám, které z nich budu moci zpracovat. Tady jsem věděl, co hledám. Skládalo se mi to v hlavě, já poměrně rychle myslím, někdy se to obrací proti mně, ale tady se to asi povedlo. Myslím si, že Největší z Čechů jsou můj nejvzdušnější film.

* LN Co znamená nejvzdušnější?

- Že není urputný. Neženu ho dopředu, abych něco sdělil. Ono to tam vybuchuje a pak zase mizí, rozpouští se to... Říkám, že to je impresionistický film: nemá ostré čáry, jen takové barevné skvrny. A divák si v nich něco najde. Nebo nenajde. Hlavně se v tom filmu dá dýchat.

* LN Jak se vám psal scénář? Také vzdušně, nebo zahořkle, že vám nedali grant?

- S nadšením a lehkou rukou. Kterýkoliv z herců mi dokáže, že jsem říkal - hele, já si z toho musím začít dělat srandu, jinak z té situace po zaříznutém Čunkovi není cesta ven. Říkal jsem si, že už nedostanu šanci udělat žádnou vážnou věc, protože nespadám do té kategorie patosu, která tu je s vážnými věcmi spojená. Začal jsem mít vztek, a když tě řídí vztek, je to nebezpečné. Sportovci říkají, že ho nejlíp zvládneš, když si jdeš zacvičit. Tak jsem si zacvičil, jestli ještě umím točit film. A smál jsem se tomu.

* LN Nevidíte ve filmu žádnou zahořklost?

- Zeptejte se herců: ten film vznikl z naprostého nadšení. Babčáková, Plesl... Chtěli jsme spolu udělat film za skoro každou cenu. Babčákové neměl kdo hlídat dítě, tak hrálo ve filmu. Kdo mě zná, ví, že nejsem zahořklý. Tvorba umožňuje, že se cizí lidi začnou zajímat o vaše myšlenkové pochody, a díky tomu poznáte, kdo jste.

* LN Herců máte celkem stálý okruh. Píšete jim role na tělo?

- Píšu přímo pro ně. Potřebuju je znát, aby splynuli s rolí. Herec se nestává postavou, to je nesmysl. Ale může jí propůjčit nejen barvu očí, ale i barvu duše. Nechci herce předělávat, proto je potřebuju nejdřív potkat. Takže třeba můj hlavní režijní pokyn Jirkovi Bartoškovi v depresivní kriminálce Krysy byl „hraj ředitele festivalu“. A toho hraje výborně, je to herec šlechtic. Vždyť vy oba hrajete jako Ivan Trojan!

* LN Jaroslav Plesl ve filmu vypadá, že nehraje, jen se tváří. Zakázal jste mu hrát?

- On ze mě má trauma. Na divadle je velký jevištní herec. Ale u mě nesměl ani zvednout obočí. Jemu žhnou oči, i když nedělá nic. Proto je přitažlivý pro kameru. A má sebekázeň. V mém štábu říkají, že u Sedláčka se nehraje, u Sedláčka se je. Úmyslně hledám herce s vnitřním přetlakem. Nesnáším castingy, tam se jen pozná, jak se jeden sexy ksicht hodí k druhému, ale ne vnitřní energie. Kdežto na divadle se vidí, kdo má vnitřní oheň. Tam si vyberu herce a pak jim tu energii, kterou ovládají jeviště, nechám, ale zakážu jim se hýbat. Teď jsem byl odvázaný z filmu Cesta podle knihy Cormaca McCarthyho. Ten film je strašný, ale v životě jsem neviděl tak potichu mluvit ve filmu, aby tomu ještě bylo rozumět. Já se tyhle filmové věci pořád učím. A teď jsem mohl s jedněmi z našich nejzajímavějších herců experimentovat, převracet je do jiné roviny.

* LN Protikladem Plesla je Igor Bareš, který hraje slizkého šéfa oné agentury. Ten se naopak gestům nebrání...

- Jemu jsem je povolil. On je táta cirkusu, hraje principála, který to musí celé řídit. Ten film má stát na kontrastech, musí v něm proti sobě stát různé energie. Když jsme zkoušeli tu tichou, intimní scénu mezi režisérem v podání Plesla a sběratelem čtyřlístků, kterého hraje Martin Myšička, pořád mi něco nesedělo. Až pak říkám - vždyť vy oba hrajete jako Ivan Trojan! Já už nevím, kdo je kdo! Tam jsem si uvědomil, že musím postavy stavět na kontrastech. Pořád se učím.

* LN Jak jste postavě rekordmana ve sbírání čtyřlístků pořídili ten jeho archiv?

- Všichni ti rekordmani existují. I tenhle pán. Ta kniha čtyřlístků na plátně je jeho. Půjčili jsme si ji i jeho životní příběh: i jemu žena utekla do náboženské sekty, on se opravdu živí jako obchodní zástupce, a když mě pozval v supermarketu v Břeclavi na zmrzlinu, řekl mi tu větu „já jsem na odmítnutí zvyklý, já se živím jako obchodní zástupce“, kterou jsme pak použili. Všechno jsem si zapisoval. A to je přesně rozdíl mezi hraným filmem a dokumentem. Co ten obchodní zástupce rozpatlával půl hodiny, já potřebuju shrnout. Větu „bůh je blbec, když dovolí sekty“ takto výslovně neřekl - i když na to téma mluvil tak dlouho. Už nechci točit dokumenty, jsem ze všech těch řečí unavený. Hraný film mi umožňuje shrnout je do jednoho šlehnutí bičem.

* LN Největší z Čechů vynikají odpozorovanými detaily - kostýmy, lokacemi...

- To vzniklo pod vlivem Pelhřimova. Dva dny jsme tam s částí štábu pobyli na jejich slavnostech a pochopili jsme, jakými zkratkami to ukázat. Když člověk vidí, jak tam lidi stojí frontu na levné pivo a čekají na rekord a Hron k tomu něco povídá... Co se lokací týče, některé byly dané: třeba panička psa s nejdelšíma ušima opravdu bydlí tam, co ve filmu. O kašně, kde se potápí skinhead v podání Marka Taclíka, jsem věděl, že musí být barokní. Řada věcí vznikne jako vnuknutí. Točím intuitivně, instinktivně, scénář se při natáčení mění.

* LN Jak jste natáčeli následky kameramanova opileckého řádění v hotelu?

- I to byl skutečný hotel v Pelhřimově. Štáb mě přehlasoval, ať nenatáčíme samotné vyhazování věcí z pokoje, ale jen následky. Vyházeli jsme ze čtvrtého patra celé zařízení. My dole jsme byli schovaní za autem: nevěděli jsme, jestli televize nevybouchne. U nízkorozpočtového filmu nebývají specialisti, kteří takové věci vědí.

* LN Jaký jste tedy měli rozpočet?

- My jsme nikomu nic nezaplatili. Všichni jeli zadarmo podle systému odložených honorářů. Díky té agentuře jsme měli zadarmo i pelhřimovské náměstí, tři dny jsme si tam mohli dělat, co jsme chtěli. Přímé náklady byly myslím do pěti milionů.

* LN Jenom?

- Když si lidi neberou peníze a točí se dvanáct dní...

* LN Jak jste do Největších z Čechů angažoval „speciální hosty“ Aňu Geislerovou, Wabiho Daňka a Jana Hřebejka?

- S Aňou jsme se chtěli vzájemně pracovně poznat, byla tam vzájemná zvědavost. S Wabim se známe dlouho, měl mi kdysi hrát postavu v seriálu, je jako já ze Zlína a už jsme spolu něco v hospodě odseděli. A Hřebejkovi jsem zavolal, zrovna ve Švédsku točil Kawasakiho růži, říkal jo, pošlete mi scénář - byl na mě taky zvědavý. Nikdy předtím jsme se neviděli.

* LN Jak probíhala spolupráce s Českou televizí?

- Nechci to s chválou přehánět, ale oni ten film spolu s distribuční firmou Bontonfilm zachránili. Jasně, mohli dát peněz na dokončení víc, ale kritizovat je nemůžu, protože na můj další film, který jde do kin na jaře, Rodina je základ státu, mi dali hodně. A stalo se něco neuvěřitelného: normálně se v ČT čeká tři čtyři měsíce, než se člověk dočká vyjádření, a tady se rozhodli za tři týdny! Náš film se má dobře, jak už dlouho ne

* LN Řekl jste, že dokumenty už točit nechcete...

- Obdivuju Vachka, Klusáka, Remundu, Marečka, Janečka: kradu z jejich dokumentů situace do svých hraných filmů. Sám už do terénu nechodím. Dokumenty mají nevýhodu, že člověk fakt musí mezi lidi, které by často radši praštil, než poslouchal. Na různých akcích si kolikrát říkáš - co tady dělám?! Jsi tam za děvku, děláš to jen proto, že ve filmovém celku to bude působit dobře. Emocionálně mě to vysává daleko víc, než když si promyslím hraný film, ve kterém i nepříjemné lidi zahraje sympatický herec. Výsledek je stejný, divákovi můžu říct totéž, co říkají jiní dokumentem. A na place můžu mít všechno aspoň zdánlivě pod kontrolou, kdežto v dokumentu se mnou pořád někdo vláčí a orá. Třeba to na mě zase přijde, ale zatím jsem z dokumentů unavený. Taky jsem jich natočil stovku, to je hrozně moc.

* LN Jak vnímáte dnešní český film?

- Má se tak dobře, jak se neměl už dlouho. Vždyť tu vzniká tolik rozdílných věcí - animáky, filmy točené na koleně, akční slátaniny, hluboké psychologické věci, kterým nikdo nerozumí, a samozřejmě mainstreamové filmy. To 90. léta byla skleník! Točilo se devět filmů ročně a ovládaly to tu různé partičky. Zrovna já se moc dobře nemám, ale točím. Jsem jinde než většina nových českých snímků. Mě příběhy nezajímají, je to pořád totéž, ale nějaký dát lidem musím. Já se dívám na herce. Když vidím trailer, jdu na ten film podle toho, jak se v něm hraje. Jde o to, aby hráli konzistentně, udrželi náladu. U nás to bylo třeba v Kdopak by se vlka bál, to se mi líbilo. Ne že by herec mohl mít sto různých poloh, ale já bych nechtěl, aby herci v mých filmech hráli tak jako u Hřebejka, Svěráka, Zelenky, Najbrta. Když Najbrt obsadil do Protektora Marka Daniela, byl to pro mě objev. Jaktože mi o něm nikdo neřekl?! Teď mi hraje ve dvou filmech.

* LN Cítíte se jinak než ostatní filmaři. V Největších z Čechů padne věta, že vidět věci jinak se neobejde bez následků. To je osobní zkušenost?

- Lidi nemají rádi, když děláš věci jinak. Jde o to vydržet. Neuhnout, nerozpustit se jen proto, že ti někdo říká, jak bys to měl dělat líp. Můžeš samozřejmě jít svou cestou a skončit jako lúzr, kterému se pak smějí jako Edu Woodovi. Ale vždycky je malá naděje, že tvoje cesta je správná. A ta malá šance za to stojí. V téhle branži jsou potřeba peníze a lidi ti pak omlacují o hlavu, že je utrácíš. Říkají - uvědom si tu odpovědnost, společnost ti dá miliony a ty si tady budeš točit něco podle sebe?! Tohle ustát je těžké, uvěřit tomu, že společnost jiný pohled potřebuje; i když o něj zatím nestojí. A uvěřit tomu, že můj pohled není jen šílenství. Ale pro mě jiná cesta není. Jinak bych se rozpustil.

***

ŽIVOTOPIS Robert Sedláček Narodil se 7. června 1973 ve Zlíně. Vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU v Praze. Natáčel témata z bývalého Sovětském svazu - Sibiř na konci tisíciletí (1998) nebo Bělorusko ve Stalinově stínu (2000). K jeho domácím dokumentárním portrétům patří František Čuba: slušovický zázrak (1999) nebo Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava Vysočiny (2007). Jeho prvním celovečerním filmem byla Pravidla lži (2006) z prostředí terapeutické komunity. Loni natočil komedii o místní politice Muži v říji. Jeho letošní novinkou je film Největší z Čechů.

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Advantage Consulting, s.r.o.
Montážní pracovník na cestách 40000 Kč +DIETY

Advantage Consulting, s.r.o.
Jihomoravský kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč