Sobota 22. června 2024, svátek má Pavla
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Když je rozum zahnán do kouta

Česko

Kóany jsou jednoduché záznamy dialogů nebo reakcí na zdánlivě neřešitelné otázky či bezvýchodné situace s nepředvídatelnou pointou. Nejznámější sbírku čínských zenových kóanů zapsal mnich a učitel Wumen (Wumen Huikai, 1183-1260). Nyní vyšla v překladu Oldřicha Krále. To, co se označuje jako kóan, má jasný cíl: zahnat rozum do kouta. A teprve tehdy, když nemáme kudy z takové důmyslné pasti uniknout, pochopíme, že ven se dostaneme pouze branou bez dveří.

Právě takto, Brána bez dveří, se nazývá sbírka čínských kóanů, kterou ve 13. století sestavil mnich Wumen. A sám také podává návod k jejímu čtení: „Berte to, jak to je, nehledejte v tom kdovíco... jakmile se jednou dostanete skrz, může vám být Wumen ukradený.“ To právě je onen stav mysli, který čínština pojmenovala výrazem chan a který evropský čtenář zná (zprostředkovaně) jako zen či zenový buddhismus.

Když to řekneme takto, máme hned pocit, že jsme doma, totiž ve světě, který je sice cizí, avšak v Evropě řadou překladů, komentářů a výkladů zdomácnělý. Vzpomeneme si na Allana Wattse a jeho „Beat Zen“, na Dharmové tuláky Jacka Kerouaka anebo na francouzského básníka René Daumala a celou řadu dalších domestikací této divoké rostliny nejen v literatuře, nýbrž i v malířství. Pocit vzdálené blízkosti a blízké vzdálenosti však může být i klam. Neboť často to mohou být pouhé ohlasy, výtvory západních tradic, v nichž se cizí inspirace přetvořila k jejich podobě, aniž tyto tradice zásadně zpochybnila či překročila.

Králův komentovaný překlad Wumenovy sbírky zjevně hledá jiný způsob přisvojování a tento postup chce obrátit. Je k tomu ostatně ideálně vybaven nejen sinologickou erudicí, nýbrž především zájmem o srovnávací poetiku a literární komparatistiku. Jeho překlad a komentář kóanů chce zahnat do kouta také evropskou literární tradici.

Dub na předním dvoře Brána bez dveří je v tomto ohledu nanejvýš vhodný text: chan je i není čínský výtvor, je to rovněž svého druhu překlad, přisvojení jiného světa, původní indické buddhistické nauky, jež pronikala do Číny během prvních století našeho letopočtu. Čína si toto učení osvojila, ale stejně tak by se dalo říci, že chan se vyvinul v Číně jako reakce na buddhismus, který zde vzápětí nabyl nové podoby, jakmile se setkal s taoismem, takže Buddha byl dokonce ztotožňován se Starým Mistrem. Wumenguan, jak zní originální titul sbírky, zahrnuje 48 kóanů, to jest příkladných událostí či případů, stručně komentovaných dialogických jednání, což je forma podání, která odpovídá tomu, jak se učení šířilo: ústně, ale především nahlédnutím, které samo je už nezaznamenatelné. Neboť to, co se dá zapsat, je pouze konkrétní situace, a to, že zmizela zeď, jež bránila porozumění. Tedy že se nějak v mysli adepta otevřely dveře bez brány. Protagonisty zaznamenaných případů jsou mniši různých chanových škol; všem je společná maximální úspornost výrazu, vážná nevážnost, ironie, paradox, naprosté oproštění od norem, poněvadž i potřeba svobody je svazující, jak jejich styl charakterizuje překladatel ve svém Úvodu.

„V čem byl smysl Bódhidharmova příchodu ze Západu?“ „V tomto dubu na předním dvoře.“ Na otázku se neodpoví slovem, otázka buď probudí, anebo zničí toho, kdo ji chce zodpovědět a odpovědí odůvodnit. Zajisté, toto je ryzí filozofické myšlení; jeho zvláštnost ale spočívá v tom, že pracuje konkrétními zkušenostmi a že myšlení chápe důsledně jako událost, a nikoli jako souvislou řadu argumentů: začíná totiž právě tam, kde dokazování ztratilo smysl, když jsme si uvědomili, že hledání příčin a důsledků tříští jednotu, jejíž součástí je i naše mysl. Jinak řečeno, originální verze návodu, jak se vysvobodit z koloběhu života a smrti, která však v sobě nese hodně z nonkonformismu, protože zdůrazňuje jedinečnost: každému jeho kóan. Nikoli ale k dlouhému přemítání, které odvádí mysl od toho podstatného, to jest od našeho života, nýbrž k tomu, abychom si uvědomili, že právě v této chvíli a tady jsme. Je to chan, to jest buddhistické učení nikoli přeložené do čínštiny, nýbrž přetvořené jejími tradicemi, a potud originální výtvor. Kdyby nebylo Knihy proměn, Konfucia, taoismu, nebylo by ani chanu. Jen tak se mohlo stát, že ortodoxní čínští buddhisté se později od chanu odvraceli a věnovali se jeho „pravé“, indické podobě: jestliže se z Buddhova „ne-jáství“ stalo „nezasahování“, až příliš to připomínalo učení taoistů, myšlení, jež u ničeho nezůstává a ničeho se nedrží, aniž by proto muselo být ne-myšlením. „Wuzu řekl: Konečně potkáš člověka Cesty, nepozdravíš ho ani slovem ani mlčením. Čím ho pozdravíš, pověz!“ Literárnost zhola bezděčná Možná že právě takto si Oldřich Král představuje setkání překladatele s kóany Brány bez dveří. Nehledá za každou cenu nějaký literární či filozofický kontext v západní tradici, jemuž by tyto záznamy připodobňoval, jeho cílem není vytváření analogií s pojmy, které nějak známe. Jde hlouběji: nutí vyslovovat jazyk západního myšlení to, co vyslovit neumí anebo nechce.

Chan jde proti srsti určitému typu rozumu a Králův překlad jde proti srsti západního diskurzu. A to nejen tam, kde dává českou podobu kóanům, nýbrž i ve svých komentářích k nim. V nich čtenář nalezne to, co čeká, to jest výklad historických souvislostí, základní informace o protagonistech i postupném osvojování buddhismu. Ale především se v nich setká s něčím, co nelze nazvat jinak než těsným navázáním na paradoxní pohyb jejich myšlenky. To není ani opakování, ani napodobování, nýbrž odhalování skrytých možností toho způsobu myšlení, v němž se umíme pohybovat. Komentář se neodděluje od myšlenky už proto, že není možné držet hranici tam, kde není. A někdy se jakoby bleskem tato návaznost odehraje v jediném krátkém odstavci: „Evropské mysli je nejcizejší, co Číňané myslí ,věcí‘. Tou archaickou kategorií, kterou už Starý Mistr užívá ve smyslu veškerenstva, všeho bytí, věcí veškerenstva, živého i neživého. Číňané nikdy nerozlišovali živé a neživé! Bylo jim stejně dobré?“ Komentář se stává sémantickým gestem.

Jít proti srsti určitého diskurzu neznamená tento diskurz popírat, nýbrž obohacovat: to je tajemství chanu a to je i klíč k pochopení Králových překladů čínských myslitelů. Když se zamýšlí nad svým vlastním přístupem k těmto maximálně strohým záznamům, naznačuje největší obtíž: je obtížné překládat holou větu poetického bytí tady a teď českou větou, protože žádná česká věta není dost holá. Ale to je možné říci i obráceně: věta zbavená všech literárních ambicí není suché sdělování pozorovaných fakt, nýbrž „literárnost zhola bezděčná“, a tedy cosi jako sama podstata poezie.

Jiný rozum A něco podobného platí i o rozumu: teprve tehdy, je-li zahnán do kouta, je přinucen ohlížet se kolem sebe a vyhlédnout za sebe; teprve tehdy si nejen uvědomí své hranice, ale také to, že je může svobodně přesahovat - anebo prostě a jednoduše přeskočit právě tak, jako to dokáže kóan, který není slovem, nýbrž performancí. To je ovšem nejhlubší pravda toho, čemu se dnes říká „mezikulturní dialog“: jiný rozum není nic jiného než skryté či pečlivě vytěsňované možnosti našeho rozumu.

Ve své knize Čínská filosofie Král připomíná důležité rozlišení, které platilo ve staré Číně, totiž rozlišení mezi těmi, kdo texty psali, a těmi, kdo je tvořili: ti první byli svého druhu řemeslníky, znalí způsobu, jak rýt či malovat znaky, ti druzí byli tvůrci, kteří vytvářeli něco, co bylo hodno zapamatování. Překladatelství je sice také svým způsobem řemeslo, ale ten, kdo je dokonale ovládá a kdo neustále hledá nové přístupy tak, že přesahuje jeho hranice a provokuje vžité úzy, neznatelně přechází na stranu těch, kdo texty tvoří. Brána bez dveří v české podobě je zjevně produktem takového tvoření, a nikoli jen psaní textu.

KNIHA TÝDNE Brána bez dveří / Wumenguan

Přeložil a okomentoval Oldřich Král. Vydalo nakladatelství Maxima, Lásenice 2007. 187 stran.

O autorovi| MIROSLAV PETŘÍČEK, Autor je filozof, vyučuje na FF UK v Praze

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!