Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Klasika šatů zbavená

Česko

Po dvou vážnějších titulech se zřejmě Divadlo na Vinohradech rozhodlo odlehčit repertoár něčím, co by pobavilo publikum. Volba padla na Beaumarchaisovu Figarovu svatbu. Klasického titulu se nikdo bát nemusí, režisér Radek Balaš ho spolehlivě zbavil všeho, co by mohlo směřovat k nějakému tématu.

V jeho pojetí je Figarova svatba rozpustilou taškařicí inspirovanou na jedné straně stejnojmennou Mozartovou operou, na druhé zřejmě typem erotické komedie. Hudebně je přitom inscenace vlastně docela chudá, operu připomínají jen orchestrálky Ondřeje Brouska včetně několika málo recitativů. Písní je málo a představují pozoruhodnou směsku, kam se vejde kdeco. Z celé té hudební míchanice je opravdu funkční jen Uherský tanec, v jehož rytmu neodolatelným způsobem Dvořák holí hraběte Almavivu. Dvořák je vůbec jediným z celého obsazení hry, kdo dokáže spojit zdánlivě nespojitelné: vtip, parodii, tradiční typ i jistý vnitřní obsah postavy.

Předvádí živý komediální výkon, který není prost jistého lidského obsahu, a sympatie publika si nemusí trapně vynucovat podpásovými kreacemi. K těm totiž naopak Balašova interpretace směřuje.

Balaš především projevuje absolutní nedůvěru v možnosti původního textu. Proto si vypomáhá hudbou, aby mohl v jednotlivých výstupech uplatnit to, v čem je nejsilnější – v pohybově nápaditých scénách, kterým nelze upřít originalitu a humor. Nějaké téma nehledá, je to přece hra o lásce a to stačí. Kromě upřímného vztahu Figara a Zuzanky, i když i ten je zde pojat v podobě značně odlehčené, představují všichni ostatní spíše karikatury. Vajíčka a telefon z poklopce Balaš se rozhodl přitvrdit a vsadit na erotickou notu. Naplnil inscenaci erotickými odkazy, symboly a akcemi, které se často nebezpečně ocitají za hranicí prosté lascivnosti. Vrchol v tomto směru představuje „hudební“ číslo Bazilia, které je proměněno v číslo kouzelnické. Martin Zahálka vytahuje z poklopce vajíčka, perníkové srdce, zpívajícího Pavarottiho i telefon. Ten obohacuje výstup o zcizovací prvek, když se do něj představitelka Marceliny Dana Kolářová ohlásí vlastním jménem, aby volajícího informovala, že právě hraje. Zahrát podobnou scénu s vkusem je nad lidské síly, ale Martin Zahálka s rádoby komickou parukou o něco takového ani neusiluje.

V inscenaci jsou absencí tématu postiženy především hlavní postavy, takže hercům stačí obvykle pouhá vnější charakteristika, aby se s nimi vyrovnali. Andrea Elsnerová je roztomilá Zuzanka, Jana Malá skleníková Hraběnka, Svatopluk Skopal jako Hrabě eruptivní záletník a Pavel Batěk nadržený Cherubín. Se ctí tak z celé taškařice vyšly spíše menší role, senilní, ztracený a nechápavý Don Gusman Petra Kostky, zemitý, neohrabaný Antonio Pavla Rímského nebo zakyslý, pedantický Bartolo Jiřího Čapky.

Figarova svatba na Vinohradech má výročí: byla zde uvedena téměř přesně po padesáti letech. Veselé jubileum to není. Zvláště při vzpomínce na zábavnou i tematizovanou Figarovu svatbu Ivana Rajmonta v Divadle Na Palmovce.

***

HODNOCENÍ LN ***** Beaumarchais: Figarova svatba

Překlad: Karel Kraus Úprava, režie a choreografie: Radek Balaš j. h.

Scéna: David Marek Divadlo na Vinohradech Premiéra 24. dubna 2008

Autor: