Letošní výročí Bohuslava Martinů obohatila brněnská Janáčkova opera jeho Juliettou - s premiérou týž den, kdy ji koncertně uvedl v Londýně Jiří Bělohlávek (následně ji ze záznamu odvysílal ČRo 3 - Vltava). Martinů, který inklinoval k pohledu na svět skrze iracionální závoj pohádek a mýtů, v podivném příběhu pařížského knihkupce Michela geniálně vyjádřil neuchopitelnou podstatu touhy, která, podobně jako sen, je-li naplněna, zase mizí.
Julietta je opojná květina, jejíž podivná krása dokáže lapit kouzlem až magickým. Její zhmotnění brněnskou inscenací ji však zastihlo spíše v době vegetačního klidu -byla to Julietta, ale psychedelické barvy scény nemohou samy o sobě nahradit halucinační sílu hudby a zpěvu. Přitom inscenátoři zjevně věnovali opeře péči a hlavně velkoryse pojednaná scéna Daniela Dvořáka patří k jeho nejpůsobivějším; stejně i důkladně vypracované hudební nastudování Tomáše Hanuse, vyrovnané výkony sólistů i sboru a „klidná“ režie Jiřího Nekvasila svědčily o poctivé snaze poskytnout Martinů maximum možného. Les obřích makovic Přesto se mámivý přelud Julietty na jevišti Janáčkovy opery nezjevil. Přítomnost zázraku je podmíněna starým pravidlem alchymistů „nemyslet na chameleona“, které se jen zřídkakdy podaří naplnit: zázrak se předem formulovanému racionálnímu zpracování zpravidla vzpírá. Inscenátoři se pokusili osobnost skladatele implantovat na jeviště „materializací“ jeho dětství na poličské věži - byť její varianty a nachýlené osy navodily atmosféru podivného městečka bez vzpomínek, měla zůstat spíše jen upomínkou v tištěném programu; takto svou hmatatelnou přítomností zázrak zastínila - přítomnost Martinů v ději není takto prvoplánová. Fantaskněji i díky hře světel a stínů vyzněla scéna lesa obřích makovic, do něhož s opojnou Juliettinou písní „vjede“ klavír, v kontrastu se strohou kanceláří snů členěnou do horizontálních úrovní.
Michel Petera Bergera - civilní, trochu nepraktický mladík - je na své „cestě“ za touhou v podobě vábivého zvukového obrazu ženy pěvecky jistý, ale robustnější, než jsme zvyklí. Zhmotněná píseň - Julietta - měla díky Pavle Vykopalové vábivost, koketnost, ale i sveřepou ženskost. Dvacítka dalších sólistů zkoncentrovala své výkony do výstižných miniportrétů nadrzlého arabského chlapce, grobiánského Starého Araba, hašteřivých obchodnic, kapitána lodi, idylického manželského páru stařečků i obchodníka se vzpomínkami nebo záhadné Hadačky minulosti.
Sny jsou nevyzpytatelné a brněnské snění o Juliettě přes pečlivou přípravu uvedlo diváky jen do polosna. To ale neznamená, že se rozmarný a těkavý zázrak nedostaví při některé z repríz.
***
HODNOCENÍ LN ***** Bohuslav Martinů: Juliette Dirigent: Tomáš Hanus Režie: Jiří Nekvasil Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Simona Rybáková ND Brno, Janáčkovo divadlo
